Hlavonožci

Hlavonožci jsou nejdokonalejší skupinou měkkýšů výborně vybavenou pro život v moři. Jejich tělo je podle různého prostředí různě uzpůsobeno. Chobotnice, žijící u dna, mají tělo krátké, oválné a doširoka roztažitelná chapadla umožňují lezení po dně. U Krakatic má naopak tělo hydrodynamický tvar umožňující rychlé plavání na otevřeném oceánu.

Svaly jsou s výjimkou loděnek tuhé kvůli nedostatku opory. Tou je u ostatních měkkýšů vápenitá schránka, která však u většiny hlavonožců téměř zanikla. Původní skladba ulity je následující: hrot (rostrum)je špičaté zakončení ulity. Na něj je napojena kuželovitá dutina dělená na komůrky (fragmokon). Na hřbetní straně se ještě nachází prodloužená rohovitá deska proostrakum.Takto stavěná schránka se do dnešních dob zachovala pouze u loděnek (Nautilus sp.) a v redukované podobě u spiruly, u které je však kryta pláštěm.

Vnější stavba těla je poněkud odlišná od ostatních měkkýšů. Hlavonožcům chybí svalnatá noha, ze které jim zůstala jen lokomoční trubice, a většinou již zmíněná schránka. Za zbytky nohy jsou považována i ramena, podle jiné teorie se však může jednat i o specializované výrůstky ústní krajiny nahrazující (a svými schopnostmi a možnostmi využití překonávající) rty. Ramena jsou opatřena mnoha účinnými přísavkami. Mezi rameny se nachází ústní otvor s rohovitými čelistmi připomínajícími papouščí zobák.

Hned po chapadlech jsou na hlavonožcích nejnápadnější oči. Jsou téměř shodné s očima savců a umožňují barevné vidění. Liší se kulatým tvarem čočky, která však má jako u savců schopnost zaostřování.

Tělo je hladké, avšak hlavonožci mají, kromě schopnosti měnit zbarvení, schopnost změnit strukturu povrchu těla a vytvořit na něm malé i větší výstupky a přizpůsobit se tak podkladu. Na spodní straně za nálevkou (hyponom - lokomoční trubice) je otvor vedoucí do plášťové dutiny.

Vnitřní stavba těla je téměř shodná s ostatními měkkýši. Za ústním otvorem je zoubkovaná radula za kterou ústní dutina přechází v jícen, který vede potravu do žaludku. Řitní otvor vylučuje nestrávené zbytky potravy do plášťové dutiny. Do konečníku ústí také žláza vytvářející inkoustové barvivo.

Žábry jsou v plášťové dutině při běžném pohybu (rameny napřed) a v klidu omývány vodou. Jen při zpětném pohybu je dutina krátce uzavřena kvůli svalovému stahu vytlačujícímu vodu z nálevky. Při dalším otevření nálevky opět filtrují kyslík z vody. Ten je po těle rozváděn téměř uzavřeným krevním oběhem.

Srdce je utvářeno podobně jako u obojživelníků. Je rozděleno na dvě síně a jednu komoru, takže se v něm částečně mísí krev okysličená s odkysličenou. Toto míšení je však minimální.

Velmi vyvinutý mozek je uložen v hlavě a je chráněn, stejně jako oči, chrupavčitou schránkou. Nervy v ramenech jsou schopny částečně samostatně pracovat a umožňují tak dokonalé využití jejich možností. Nervová soustava hlavonožců je vysoce vyvinutá a řadí tyto tvory mezi živočichy velmi inteligentní..

V hlavě je uloženo také ústrojí pro vnímání polohy a pohybu v podobě váčku s tekutinou rozděleného třemi stěnami.

Pohlavní žlázy vyúsťují jako u všech měkkýšů do plášťové dutiny, ale hlavonožci nejsou na rozdíl od zbytku kmene hermafroditi. Samci jsou menší než samice. Jejich nejdelší rameno slouží k dopravení spermatoforů do plášťové dutiny samice. Rameno zůstane v dutině, později regeneruje.

Jednotlivé skupiny hlavonožců se liší svými způsoby pohybu. Liší se také způsob pohybu v klidu a při úniku. Chobotnice jsou polohou ramen a tvarem těla přizpůsobeny k životu u dna. Proto také častěji lezou než plavou. Při lezení natahují ramena před sebe a přitahují se jimi. Většinou ale zůstávají ve svém úkrytu a číhají na kořist. Jsou-li chobotnice donuceny opustit úkryt a plavat, pohybují se tak, že roztahují a stahují ramena a plavou tak tělem napřed. Lépe vybaveny pro plavání jsou samice argonautů, které se ve své papírovité schránce pohybují pomocí dvou rozšířených ramen.

Krakatice, obyvatelé otevřené vody, se vyznačují proudnicovým tvarem těla. Pohybují se pomocí různě utvářených „ploutví“ na konci těla a mohou tak vyvinout velkou rychlost. Některé krakatice (r.Onychoteuthis) mají ploutve rozšířené natolik, že s jejich pomocí mohou krátce plachtit nad vodou. I krakatice s ploutvemi běžných rozměrů se rády vymršťují nad hladinu.

Sépie prostředím ve kterém žijí tvoří přechod mezi krakaticí a chobotnicí. Žijí většinou v blízkosti břehu a nepohybují se v takových hloubkách jako krakatice, ale ani nežijí přisedle jako chobotnice. Vzhledem a způsobem života (a vlastně i systematicky) jsou však blízké krakaticím.

Jsou dobře vybaveny k plavání, jejich tělo má hydrodynamický tvar a je vybaveno ploutevním lemem sahajícím od hlavy po konec těla. Vlněním tohoto lemu se sépie mohou pohybovat do všech stran. Ze všech hlavonožců tak tedy mají největší manévrovací schopnosti a mohou úspěšně lovit v nepřehledném pobřežním terénu.

Podobným způsobem se pohybují také hlubinné spiruly. Těm však k pohybu slouží jen dvě malé ploutvičky, kterými vějířovitě mávají.

Běžný pohyb loděnek je shodný s únikovým pohybem ostatních hlavonožců, tj. pomocí svalů plášťové dutiny vystřikují nálevkou proud vody a pohybují se ulitou napřed. Svaly plášťové dutiny ale u loděnky nejsou tak vyvinuté aby nedocházelo k vedlejším únikům vody a její pohyb není tak efektivní. Výšku, ve které loděnka plave, kontroluje pomocí plynu v komůrkách ulity.

Kromě způsobů typických pro jednotlivé skupiny mají hlavonožci ještě jeden společný, který hojně využívají hlavně desetiramenní. Je to již u loděnky popsaný reaktivní pohon, který se však trochu liší od reaktivního pohybu únikového, který bude popsán dále. Nálevka je při tomto typu pohybu nasměrována dozadu (od ramen), takže hlavonožec se pohybuje hlavou a rameny napřed. Velké krakatice tak běžně dosahují rychlosti 30 km/h.

Hlavonožci, zvláště pak krakatice, patří mezi nejdravější živočichy, ale také oni mají své nepřátele, především mezi obratlovci. Protože jsou většinou jejich těla měkká a nechráněná, nemohou se účinně bránit. Chobotnice navíc nejsou pro delší souboj vybaveny výkonným srdcem, které by po těle rychleji rozvádělo krev. Proto hlavonožci raději rychle zmizí a vyhnou se tak nebezpečí.

Rychlý únik jim umožňuje lokomoční trubice. Pokud chce hlavonožec nečekaně uplavat, nasaje otvorem do plášťové dutiny vodu a tu pak prudce vystříkne trubicí (nálevkou). Pomocí tohoto reaktivního pohonu se hlavonožec pozpátku dostane daleko z dosahu nepřítele. Spolu s popsanou metodou využívají hlavonožci ještě inkoustové barvivo uložené u vyústění trávicí trubice a vystřikují jej z nálevky spolu s proudem vody. Vzniklý oblak znemožní nepříteli orientaci a navíc působí na jeho čich, takže svou kořist po nějakou dobu vůbec není schopen nalézt. Některé druhy olihní inkoustem těsně obklopí své tělo a pak rychle uplavou, takže oblak zhruba zachová obrysy živočicha a je považován za kořist.

Hlavonožci využívají také své schopnosti měnit barvu a strukturu povrchu těla. Vytvořením barevných odstínů, vzorů a nepravidelně vyčnívajících hrbolků na těle dokonale splynou s okolím.

Když už dojde k přímému souboji s útočníkem, snaží se ho kousnout nebo zranit přísavkami (to je účinné zvláště u krakatic, které mají zoubkované okraje). Středomořské chobotnice sklon ke kousání nemají a dávají přednost úniku. Sliny hlavonožců obsahují jed, který může nepříteli způsobit otravu. Jed malé australské chobotnice modrokroužkované, dosahující velikosti asi jen 2 cm, patří mezi nejúčinnější živočišné jedy.

Hlavonožci se řadí mezi nejdravější živočichy moří. Kořist loví pomocí svých ramen s přísavkami a zabíjí svými zobanovitými čelistmi a někdy jedovatými slinami.

Chobotnice v noci slídí v pobřežních vodách a pátrají po krabech a další vhodné kořisti. Pokud je jejich hledání úspěšné, přilezou ke kořisti, vrhnou se na ni a obklopí ji chapadly. Úlovek nemá šanci na únik a je roztrhán silnými čelistmi.

Sépie Loví na stejných místech jako chobotnice. Jejich taktika je ale odlišná především proto, že narozdíl od chobotnic jsou sépie aktivní plavci. Připlavou ke kořisti velmi nenápadně, využívají přitom svých maskovacích schopností. Z dostatečné vzdálenosti vystřelí svá dvě chapadla a přitáhnou si úlovek k chapadlům.

Dravci otevřeného oceánu jsou olihně a krakatice. Olihně v noci připlouvají k pobřeží a loví ryby. Krakatice zůstávají v hlubinách oceánů a loví všechno co jsou schopny přemoci. Protože dosahují obrovských rozměrů, je málo ryb které jsou před nimi v bezpečí. Velcí jednici dosahují o k 18 m délky, ale není vyloučena existence mnohem větších kusů. Při honbě za kořistí hrozí krakaticím větší nebezpečí snad jen od vorvaňů, kteří se potápějí do velkých hloubek a krakatice jsou jejich hlavní potravou.

Krakatice a olihně se při lovu mohou pohybovat velmi rychle chapadly napřed díky pohyblivosti lokomoční trubice. Vymrštitelná chapadla jsou často mnohem delší než tělo a umožňují pevné uchopení kořisti dříve, než si ji hlavonožec přitáhne rameny k ústům.

Sépie mohou při lovu využívat pohonu nálevky, kterého si zrak kořisti nevšimne, a pokud se chtějí pohybovat pomalu bez tvorby větších proudů vody, stačí jim jemné vlnění zadní části ploutevního lemu.

Možná jste si mysleli, že v této podsekci budu popisovat jak hlavonožci loví. Omyl. Zde je místo pro návody jak lovit hlavonožce. Vycházím převážně z vlastních zkušeností a mé postupy lovu jsou velmi jednoduché a jejich provedení dostupné téměř všem.

První důležitou věcí, kterou potřebujete k lovu hlavonožců je moře. Pokud je tato podmínka splněna, stačí si jen vybrat vhodné místo. Myslím si, že nejlépe bude začít lovem chobotnic. K tomu je ještě třeba najít si místo se skalnatým pobřežím. I pro ty, co tráví dovolenou například na písčitých plážích mé oblíbené Itálie by to neměl být větší problém. Skalnaté dno najdete kolem ostrůvků dál od břehu (pokud tam nějaké jsou). Domorodci loví chobotnice tak, že na šňůru přivážou mrtvé kraby a z loďky je pomalu vláčí po dně. Pokud to chcete vyzkoušet, stačí si na kamenech v příboji nachytat dostatečné množství krabů. Stačí si vzít klacek a slunícího se kraba přetáhnout po „hlavě“. Chudáky kraby asi potěším, když Vám tuto metodu nedoporučím. Několikrát jsem to zkoušel, ale neúspěšně (v našem případě si ale krabi neoddechli, protože jsme je později lovili pro vlastní spotřebu).

Dalším velmi jednoduchým způsobem lovu chobotnic, který jsem ale ještě neověřoval, je lov „do vázy“. Tímto způsobem loví chobotnice v Tunisku. Na písčité dno poblíž skal stačí ponořit velkou vázu nebo jinou neprůsvitnou nádobu. Chobotnice, která v noci prozkoumává okolí, se ráno schová před sluncem do připraveného „úkrytu“. Pak ji stačí jen vytáhnout. Trochu podobný způsob jsem zkoušel, opět neúspěšně, v Chorvatsku. Do plastové nádoby jsme nastražili mrtvé kraby a hrdlo uřízli a upravili tak, aby se chobotnice dostala dovnitř a ne ven. Chobotnice se však nechytila.

Teď se konečně dostávám ke způsobu úspěšnému. Musíte si pouze opatřit „havajskou hůl“ nebo jak se tomu říká. Je to kovová tyč zakončená malým trojzubcem a dá se za zhruba 300 Kč koupit v prodejnách pro potápěče. Pokud se Vám nepodaří ji sehnat, stačí špičatý klacek. Další podmínkou jsou už jen potápěčské brýle, pokud možno doplněné (pro zefektivnění lovu) šnorchlem a ploutvemi. Pak se jen musíte potápět podél skalnatého pobřeží, prohlížet mezery mezi kameny a čekat až narazíte na nějakou tu chobotnici. I přes jejich převážně noční aktivitu se potulují po skalách často i ve dne. Pokud nechcete jen tak plavat a spoléhat na náhodu, můžete hledat jejich úkryty. Měly by jít poznat podle zbytků krabů u vchodu. Já jsem ale ještě „neuklizený“ úkryt neviděl a většinu chobotnic stejně přistihnu na „procházce“. Když chobotnici najdete, propíchněte ji a vytáhněte nad vodu. Pokud nemáte na hrotu hole zpětné háčky, dávejte si pozor, aby úlovek nesklouznul zpět do vody. Na břehu chobotnici zabijete tak, že ji chytíte za konec chapadel a omlátíte jí tělo o skálu. Zároveň tím naklepete maso a strhnete kůži (nemusíte ji úplně strhávat, podle mě při přípravě nevadí). Je to sice trochu drastický způsob zabití, ale lepší neznám. Řekové je zabíjí tak, že jim přes chrupavčité pouzdro prokousnou mozek, pokud se vám to líbí víc, můžete to vyzkoušet :)

Druhým a posledním lovitelným hlavonožcem (se shodnou výbavou jako na chobotnice) je sépie. Tu se mi sice podařilo najít jen několikrát, ale její ulovení už nebyl problém. Sépie by se měly vyskytovat nad písčitým dnem porostlým „mořskou trávou“. Pokud tohoto velmi rychlého hlavonožce spatříte, musíte se přibližovat velmi nenápadně a shora jej bodnout nejlépe za hlavu. Sépie mnohem výrazněji používají své tmavé inkoustové barvivo, takže voda kolem Vás se ve chvíli temně zbarví. Já jsem sépii hodil do člunu, ve kterém seděl můj otec, a ta jej inkoustem ještě pořádně znečistila (i přesto, že už ve vodě vytvořila asi pětkrát větší inkoustový mrak než mnohem větší námi ulovené chobotnice).

Mrtvé chobotnici nebo sépii rozřízněte plášťovou dutinu a tělo a vytáhněte vnitřnosti (u sépie i sépiovou kost). Z hlavy vyřízněte chrupavčité pouzdro obsahující mozek a oči. Vaše úlovky stačí jen hodinu povařit v osolené a opepřené vodě a pak nakrájené opražit na másle nebo oleji a dochutit jakýmkoli kořením nebo osmažit jako řízky. Vhodné je podávat hlavonožce například se slávkami, které se vaří ve slané vodě s rajčaty a vínem 8 minut (předem je musíte jen očistit a zbavit příchytných vláken).

Pokud mé rady úspěšně zužitkujete, jistě si pochutnáte na výborném jídle.

Zařazení nejvýznamnějších zástupců:

• říše: Animalia (živočichové)
  • podříše: Metazoa (mnohobuněční)
    • kmen: Mollusca (měkkýši)
      • třída: Cephalopoda (hlavonožci)
        • podtřída: Nautiloidea (čtyřžábří)
          • řád: Nautilida (loděnky)
            • čeleď: Nautilidae (loděnkovití)
              • rod: Nautilus (loděnka)
                • druh: Nautilus pompilius (loděnka hlubinná)
        • podtřída: Coleoidea (dvoužábří)
          • nadřád: Decapodiformes (desetiramenatci)
            • řád: Spirulida (spirálovci)
            • řád: Sepiida (sépie)
              • čeleď: Sepiidae (sépiovití)
                • rod: Sepia (sépie)
                  • druh: Sepia officinalis (sépie obecná)
            • řád: Sepiolida (sepioly)
            • řád: Teuthida (krakatice)
              • čeleď: Loliginidae (olihňovití)
                • rod: Loligo (oliheň)
                  • druh: Loligo vulgaris (oliheň obecná)
              • čeleď: Architeuthidae
                • rod: Architeuthis (krakatice)
                  • druh: Architeuthis dux (krakatice obrovská)
              • čeleď: Onychoteuthidae
                • rod: Onychoteuthis (krakatice)
                  • druh: Onychoteuthis banksi (krakatice drápkatá)
          • nadřád: Octopodiformes (osmiramenatci)
            • řád: Vampyromorpha (vampýrovky)
            • řád: Octopoda (chobotnice)
              • čeleď: Octopodidae (chobotnicovití)
                • rod: Octopus (chobotnice)
                  • druh: Octopus vulgaris (chobotnice obecná)
                  • druh: Octopus macropus (chobotnice dlouhoramenná)
                • rod: Hapalochlaena (chobotnice)
                  • druh: Hapalochlaena lunulata (chobotnice modrokroužkovaná
              • čeleď: Argonautidae
                • rod: Argonauta (argonaut)
                  • druh: Argonauta argo (argonaut pelagický)