======Řecko====== ''(28. srpna - 11. září 2008)'' Téměř přesně před dvěma lety jsme se vraceli z cest po Bulharsku, vyhlášeném hadím ráji. Plány na příští léta už s Balkánem nepočítaly, ale řízením osudu se stal pravý opak a naše kroky nás zavedly o rok později do Makedonie. Jak se ukázalo, náš zájem o Balkán, stejně jako zájem čtenářů, ne a ne opadnout, a tak se vydáváme na jihovýchod do třetice všeho dobrého, abychom se podělili o zážitky z kolébky evropské civilizace - Řecka. Po značně improvizované loňské expedici do Makedonie jsme tentokrát nic neponechali náhodě a vše začali plánovat už v zimě. Včas zakoupenými letenkami jsme se navíc vyhnuli třicetihodinové cestě autobusem, a tak jsme měli před sebou čtrnáct dní téměř čistého času. Naše cesta tedy začala "v Soluni, městě překvapivě spjatém s krajem mého dětství, neboť tak jako my jsme sem přijeli za kulturou, před více než jedenácti stoletími se odsud dostala kultura do říše velkomoravské, v jejímž středu jsem vyrůstal", chtělo by se napsat, kdyby to nebyla slova již použitá v článku loňském. A tak letos začneme po řecku v Thessaloniki a slova loňská použijeme na objednání prvního řeckého gyrosu u nádraží. A pokračujeme známou cestou k bílé věži, kde opět pozorujeme pelikána. Abychom čtenáře dlouho nenudili, přesouváme se však záhy nad město k ruinám pevnosti, kde začíná samotná expedice. Křest výpravy zde byl vykonán odchycením hned dvou druhů gekonů. Prvním z nich byl maličký //[[data:herpetofauna:druhy:sauria:cyrkot|Cyrtopodion kotschyi]]//, jeden z mnoha příslušníků tohoto druhu, kteří se, neseni nohami opatřenými drápky na tenoučkých prstech, ukrývali pod kameny a v zídkách téměř na každém kroku. Dalším druhem byl [[data:herpetofauna:druhy:sauria:hemtur|gekončík turecký]], s končetinami o něco gekonovitějšími, kromě drápků opatřenými také přísavnými lamelami. Toho jsme zastihli už po západu slunce, a tak jsme pořídili několik nejnutnějších fotografií a vydali se dolů do města.
{{:expedice:recko-08:1_p8280010.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280019.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280021.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280050.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280059.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280062.jpg?200}} {{:data:herpetofauna:druhy:sauria:cyrkot:p8280061.jpg?200}} {{:data:herpetofauna:druhy:sauria:cyrkot:p8280063.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280067.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:1_p8280069.jpg?200}}
Před odjezdem na jih se pokusím čtenáři nastínit plán. Nad mapou, s knihou Obojživelníci a plazi Řecka po ruce a bílými místy v paměti vyhrazené zeměpisu Řecka jsme si vytyčili několik cílů. Většinou protože měly povědomá jména, byly snadno dostupné, nebo prostě jen na mapě vypadaly hezky (ať už modré šrafování bažin nebo rychle tmavnoucí hnědé pásy hustých vrstevnic úbočí Taygetu). Tak jsme tedy za první základnu zvolili Spartu, ze které jsme se měli vydat do bažin u Metohi, obojí na Peloponésu. Pak jsme se měli vrátit zpět a skončit v centrální Makedonii u jezera Vegoritida, ke kterému vede silnice přímo z Thessaloniki přes Pellu, rodiště Alexandra Velikého. Podle plánu jsme tedy strávili čas toulkami po Soluni a dočkali se tak nočního vlaku do Atén. Zahájili jsme rychlý přesun. Vyspali jsme se a v Aténách ihned začali pracovat na nalezení autobusového nádraží. Po delší procházce jsme bohužel zjistili, že nádraží jsou ve městě dvě, na Peloponés samozřejmě jezdí autobusy z druhého. Dále však už všechno fungovalo. Autobus jel přímo do Sparti. Dopoledne jsme byli na místě, ani jsme si nestačili uvědomit že jsme v Řecku a už jsme byli tak blízko jeho nejjižnějšímu pevninskému cípu. A tak jsme se vydali z města. Začal první skutečně expediční den. Leonidas měl mnoho důvodů proč bojovat za toto místo. Stejně jako za časů své největší slávy, rozkládá se město Sparti na úpatí pohoří Taygetos, jehož strmé svahy vyrůstají jakoby z ničeho a poskytují návštěvníkům výhledy do rozsáhlé úrodné roviny za městem. My jsme se tedy také vydali směrem vzhůru, proti proudu malé říčky protékající okrajem Sparti. Vlastně jen podél jejího vyschlého koryta. Cesta se nekonečně vinula pod starými platany a eukalypty a my jsme se nakonec nechali zlákat k přestávce v korytě řeky. Stín spolu s námi vyhledala i [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesher|želva zelenavá]] (//[[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesher|Testudo hermanni]]//), náš první želví úlovek a zástupce druhu, který nás bude provázet téměř celým naším putováním.
{{:expedice:recko-08:2_p8290073.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9229.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9233.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:2_p8290074.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:2_p8290075.jpg?200}}
Korytem jsme zkusili pokračovat, ale nakonec jsme vyšli zpět na cestu, která brzy začala stoupat vzhůru a vyvádět nás z příměstských olivových hájů. V jednom z posledních jsme se zastavili na menší průzkum. Sedli jsme si mezi několik nor slíďáků //Lycosa// a strávili značný čas pokusy o vylákání jejich obyvatel. Nakonec se ukázalo, že lepší než předstírat se stéblem trávy neopatrný hmyz je předstírat agresívní pavoukožravé stéblo dobývající se do nory, a brzy se dostavil osminohý vyděšený výsledek.
{{:expedice:recko-08:01_mg_9241.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9244.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9249.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9250.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9251.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9257.jpg?225}}
Výhodou horských oblastí, jak se ostatně ukázalo už v Bulharsku, je všudypřítomnost pramínků a studánek, i zde úhledně regulovaných do potrubí a zděných výklenků. Tak jsme se několikrát svlažili chladivou vodou, než jsme opustili i to nejzazší spartanské předměstí a octli se na klikaté silnici vedoucí do horského průsmyku. V jedné ze zatáček jsme ukryli zavazadla a vydali se na podrobnější průzkum. Slunce se ukrylo za několik mraků a poslední úzký kužel světla dopadal přímo na střechy vesnice Tripi. Ve stínu pod keříky se krčilo vždy několik stydlivých bramboříků, sklánějících své zvláštní květy před zraky pozorovatelů. Zatímco Jiří se vydal do lesa, já jsem se zdržel s kudlankou vychutnávající si hlavičku uloveného mravence. Setkali jsme se na vrcholku kopce, nad vyhlídkou do známého údolí.
{{:expedice:recko-08:01_mg_9263.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:2_p8290081.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:01_mg_9266.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:2_p8290089.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:2_p8290094.jpg?112}}
Vesničkou Tripi za příjemného šumění protékal potůček usměrněný do obdélníkového koryta při kraji chodníku. Zavedl nás až k prameništi s posezením, kde pod skalou vyvěrala voda přímo ze země a o kus dál přitékala další z hor. Mech na okolních kamenech byl ozdoben několika svlečkami šídel, které ukazovaly, jak drobný pramínek oplývá životem i mezi vesnickými domky.
{{:expedice:recko-08:02_mg_9280.jpg?225}}
Dávno jsme minuli odbočku na Mystras, naši příští zastávku, ale přestože jsme nedoufali, že ona vyschlá řeka z údolí bude o kus výš proti proudu dravým potůčkem, pokračovali jsme dál do průsmyku dokud nezapadlo slunce. Odbočili jsme na štěrkovou cestu do údolí a našli místo ke spánku, zatravněnou terasu mezi stromy, s krásným výhledem. A když utichly cikády a ostatní hlasy dne, dřív, než se stačily probrat kobylky a cvrčci, uslyšeli jsme šumění plné naděje na úspěšné nalezení řeky, za kterou jsme celou dobu šli. Brzy už se přidaly hlasy všeho hmyzu spolu se sovami a občasným zamlaskáním netopýrů, a tento noční koncert a obloha plná hvězd nás uspaly a pohlídaly náš klidný spánek až do rána. Probudili jsme se do nádherného dne na nádherném místě. Obklopeni řídkými keři a obrovskými, štíhlými tújemi, shlíželi jsme do šumícího údolí lemovaného svahy strmě padajícími z výšin Taygetu. Za námi se vinula silnými kamennými zdmi zpevněná silnice, která mizela v průsmyku hluboce se zařezávajícím do masivu. Pěšina po které jsme přišli končila slepě, a tak jsme se vydali po vrstevnici hledat nejvhodnější místo k sestupu. Jedinými průchodnými místy byly právě terasy, na jedné z nichž jsme spali. Mezi nimi se rozprostírala vysoká macchie, plná trnitých keřů zakrývajících výhled a znemožňujících orientaci. Pás teras brzy skončil neprostupným houštím a nad námi se táhla zídka s plotem, ohrazujícím zahradu jednoho z několika domků. Slunce začínalo pálit a krosny ověšené lahvemi s vodou nepříjemně tížily. Začali ale vylézat první plazi a tak jsme zátěže složili a bezradnost ohledně příštích kroků utopili v soustředění na šustivé zvuky a rychlé pohyby ještěrek a jiných tvorů. Pod jednou strženou terasou rozhrnula listí maličká ještěrka, celá hnědá, kterou jsme později zařadili k druhu //[[data:herpetofauna:druhy:sauria:algmor|Algyroides moreoticus]]//, ačkoliv nám pro toto určení chyběly jakékoli hmatatelné důkazy, neboť po krátkém pózování před fotoaparátem ještěrka nenávratně zmizela v opadance.
{{:expedice:recko-08:02_mg_9290.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9293.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9295.jpg?100}}
Jediná další cesta vedla zpět po terasách, k místům, kde byla macchie přece jen zčásti prostupná. Jiří seskočil ze zídky a podávali jsme si krosny, když jsme vyplašili obrovské pářící se ploštice, zhruba dvakrát větší než naše kněžice. Pod vratkým kamenem ne vrcholu zídky jsem objevil několik kusů hadí kůže, které jsme si na expedicích už zvykli potkávat, o něco méně to však platilo o jejich původních nositelích. Přesto jsme doufali, že tentokrát po hadech nebudeme nacházet jen stopy a příslibem byla právě stále hlasitěji hučící řeka.
{{:expedice:recko-08:02_mg_9299.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9303.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9304.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9306.jpg?225}}
Pokročili jsme tedy dále, ale postup byl stále pomalejší. Zatímco já jsem se tedy vydal nasbírat optimismu při průzkumu menší skalky, Jiří pokračoval dolů bez zavazadel, aby prozkoumal cestu. Ukázalo se, že si budeme muset batohy podávat, a tak jsme se posunovali jako mravenci s obrovskými kuklami a prodírali se po Jiřím ražených pěšinkách metr za metrem dolů - až jsme najednou stanuli nad asi třímetrovým srázem, který byl tím posledním, co nás dělilo od štěrkové cesty na pravém břehu řeky. Spíše gravitace než mé snažení pomohla dostat krosny na cestu k Jiřímu a já jsem seběhnul po schůdnější straně překážky. Byli jsme dole, po hodině pomalého slézání a stěží několika stovkách metrů. A před námi se vinula čerstvě proudící řeka s průzračnou vodou a kamenitým dnem, v údolí plném platanů a kvetoucích oleandrů. Stanuli jsme u vysněného cíle.
{{:expedice:recko-08:02_mg_9311.jpg?100}}
Našli jsme víc než jsme doufali. Chladivá voda slibovala brzké osvěžující koupání a platanový háj množství úlovků. A první čekaly hned pod jedním ze stržených štěrkových břehů. Do úkrytů se rychle schovalo několik maličkých ještěrek s jasně modrými ocásky, a tak jsme se rozhodli udělat první přestávku a věnovat se lovu. Zatímco Jiří připravoval fotografickou výbavu, já jsem pozoroval několik skokaních pulců ukrytých mezi kameny. Takže ani obojživelníci tu nechybí a mohli jsme tedy nakonec očekávat i některou z užovek //[[data:hadi:druhy:colubridae:natrix]]//. Jiří byl připraven a začali jsme zkoumat břeh. Několik mladých ještěrek se nám podařilo vyfotit a nakonec jsme si všimli, že nás z vyvýšeného úkrytu pozoruje dospělý plaz, ještěrka ne nepodobná naší [[data:herpetofauna:druhy:sauria:podmur|ještěrce zední]], ale přece jen trochu odlišná a především plodicí ony oslnivě modrým ocasem opatřené potomky. Setkali jsme se s prvním endemitem Peloponésu, [[data:herpetofauna:druhy:sauria:helgra|ještěrkou řeckou]] (//[[data:herpetofauna:druhy:sauria:helgra|Hellenolacerta graeca]]//).
{{:expedice:recko-08:3_p8300098.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9322.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9323.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9327.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9333.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9338.jpg?225}}
Na jednom místě jsme ale nemohli s vidinou hojných úlovků dlouho vydržet. Přesunuli jsme se proti proudu a zastavili u kapličky s posezením, kterou jsme ráno bezradně pozorovali ze skály, na které skončil jeden z několika našich marných pokusů probít se macchií. Právě jsme nalezli ideální místo pro složení zátěže. Jiří se vyšplhal na skálu za kaplí a společnými silami jsme krosny vyzvedli aby je mohl ukrýt v prostorné štěrbině. Zavazadla byla v bezpečí a dál jsme se vydali jen s foťákem a vybavením k lovu a samozřejmě plavkami, protože už cestou jsme minuli několik lákavých tůní. Místo, kde říčka vyvěrala z hlubin, leželo jen několik metrů za kaplí. Pod vysokou holou skálou se tyčil mohutný platan, stínící svou korunou dvě tůně oddělené velkým balvanem. Prvním objektem zájmu byly opět mladé ještěrky řecké, ale dlouho nám lovecké choutky nevydržely a když po kratší honičce po skále prchla do úkrytu jediná dospělá, bylo rozhodnuto, odložili jsme nástroje a přístroje a postavili se na břeh tůně odhodláni ke koupání.
{{:expedice:recko-08:3_p8300100.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:3_p8300103.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:3_p8300104.jpg?200}}
Tak jsme stáli dlouhé minuty a ne a ne skočit do ledové vody. Měla právě tu bodavě mrazivou teplotu, ve které člověk raději skočí tak daleko, aby jej natažené ruce rovnou vytáhly z vody na druhý břeh. A tak jsem to taky udělal a mé chování velice rychle nabylo archaické podoby ještěrčího, ač jsem živočich teplokrevný, a po všech čtyřech jsem se vyšplhal na kámen a rozplácl se do plochy zachytávaje tak co nejvíce slunečních paprsků a tepla z vyhřáté skály. Slunce ale nevydrželo hřát dlouho a objevilo se několik mráčků. Suchý jsem se tedy poohlédnul po nejbližším okolí a zaobíral se pozorováním velkých můr, zatímco Jiří, který se k rozhodujícímu činu odhodlával o poznání déle, stále postával na břehu. Nicméně nakonec skočil a ve vodě vydržel a nakonec jsem si ještě zaplaval i já. Nastal čas přijít s dalším úlovkem a Jiří už měl jeden vyhlédnutý.
{{:expedice:recko-08:3_p8300108.jpg?112}}
Vydali jsme se s foťákem pod větvě keře vyrůstajícího ze skalní štěrbiny, sklánějícího se k vodní hladině. Tam totiž při našem příchodu zmizel malý hnědý skokan. A po chvíli se opravdu ukázal. Naším prvním dospělým obojživelníkem se tak stal [[data:herpetofauna:druhy:anura:rangra|skokan řecký]] (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:rangra|Rana graeca]]//), žába velikosti našeho skokana štíhlého, s tmavou, hrbolky zdrsněnou pokožkou a nezaměnitelným bílým pásem táhnoucím se středem tmavého hrdla, zřejmě rodič některých z pulců, kteří obývali každou vhodnou tůňku v řece.
{{:expedice:recko-08:02_mg_9344.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9345.jpg?225}}
Mraky nasávaly další vlhkost a hrozivě rostly. Slunce se raději ukrývalo a koryto řeky osvětlovaly jen zatoulané paprsky. K prameništi se vydal koupat místní pár, právě když jsme odcházeli prozkoumat další úseky koryta. Skákali jsme z kamene na kámen a každou chvíli odněkud z trávy vyskočil skokan, jako by chtěl ukázat, že to umí líp. Složili jsme všechny nepotřebné věci na ostrůvek a prodírali se oleandry na březích. U prameniště jsem našel velkou užovčí kůži, ale hadi ne a ne se ukázat. Prošli jsme snad všechno, ale nic jsme nenašli, a tak jsme se vrátili pro věci a usadili se ke stolu před kapličkou, zatímco nad údolím jediný velký mrak upevňoval svůj monopol na polední počasí pohlcováním posledních osamocených obláčků a občasným zastrašujícím úderem hromu.
{{:expedice:recko-08:3_p8300109.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:3_p8300119.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:3_p8300120.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:3_p8300128.jpg?200}}
Mladý pár se rozhodl vrátit domů. Řek nás překvapil úrovní své angličtiny, když jsme se ptali na úkryt před bouří. Nevím proč nás nenapadlo zkusit dveře kapličky, nicméně jak jsme se dozvěděli a následně ověřili, byly otevřené všem duším, nejen těm křesťanským. A tak jsme se rozhodli zůstat, osvobodili jsme krosny ze skalního vězení a rozbalili polní kuchyni. Stará kaple byla vyzdobená dávnými freskami a vybavená pouze stojanem na svíčky a dřevěnou zdobenou stěnou oddělující část v čele stavby, kde byly ukryty stojany na mikrofony a další zvuková technika. Praxe v Řecku je zřejmě jiná než u nás a co je v kostele, patří kostelu, namísto náhodného kolemjdoucího s neodolatelnou touhou zpeněžit vše o hustotě podobné železu. Zapálil jsem svíčku a na talířek s pěti eury přidal další.
{{:expedice:recko-08:3_p8300129.jpg?200}}
Brzy jsme už míjeli místo, kterým jsme byli vyvrženi z křovin macchie a sestoupili k řece. Před námi byla dolní část toku. Jak stoupal počet olivových hájů a zeleninových políček, zvětšovala se vrstva bahna na dně, které v tůních nahrazovalo kameny. Voda, která nahoře vybízela ke koupání, níže budila nedůvěru, i když stále čistotou jistě překonala mnohý tok stejné velikosti v našich krajích. Mrak se vyčerpal přechodem přes hory a nad spartanskou rovinou se pomalu rozplýval. Slunce zase začalo hřát a krosny tížit. Zbavili jsme se jich jak nejrychleji to šlo, u pěšiny ve svahu jsme zalezli za skalku a krosny opět ukryli ve štěrbině. Tentokrát jsme museli doufat, že je nikdo neobjeví, protože místo bylo snadno přístupné. Vydali jsme se na svah s olivovými háji - rozhlédnout se po krajině a změnit terén, ze stinného koryta řeky na prosluněné a vyprahlé svahy.
{{:expedice:recko-08:3_p8300140.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9354.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:3_p8300144.jpg?200}}
Stín a vlhkostí prosycený vzduch řeky nás však neustále lákal. Nevydrželi jsme dlouho stoupat do svahu a brzy jsme se vrátili na betonový most a pod jeho obloukem začal náš průzkum dalšího úseku toku. Nejprve jsme zůstali poblíž tůňky kus proti proudu, kde jsme se snažili ve vegetaci objevit alespoň náznak výskytu hadů. Nakonec jsme se spokojili s pozorováním hmyzí říční dopravy, využívající všechny možné cesty - znakoplavky nahánějí hrůzu veškerému na hladinu spadnuvšímu hmyzu, z hlubin jen místo ''Čelistí''útočí jejich děsivý ''Sosák''. Naopak na hladině se čile pohybují, jak jinak, hladinatky. Drobné ploštice vypadající spíš roztomile než dravě. A skoro jako by si hráli, řádí v tišinách za kameny hejna vírníků. Na rozhraní vody a vzduchu čeří hladinu tak rychle, že je lze pozorovat jen jako rozmazané lesklé čáry. Najít u nás na břehu potoka rozšlápnutý krunýř kraba, řekne i člověk nejspíš, že si tu hrály děti se zbytky z netradičního letního oběda. Tak byla podobná i naše reakce, ale později nám to nedalo a brzy jsme našli několik dalších klepet poměrně značné velikosti. Něco takového pro nás bylo nečekaným zjevením. Na cestách jsme si zvykli potkávat kraby u moře, ale ve sladké vodě, to bylo něco jako pohádka, ve které by člověk chtěl jednou být. A tak jsme začali bezradně pobíhat a obracet kameny - jak se vlastně takový krab hledá? Nezvolili jsme ideální postup, ale náhodou jsem odvalil jeden kámen, z pod kterého opravdu vyběhlo velké zvíře a zmizelo v zakalené vodě. Po chvíli jsem si přestal být jistý, jestli to byl krab, ale naštěstí jsme si na druhém břehu všimli množství velkých děr vedoucích pod kameny, které mohly stěží být něčím jiným, než krabími norami.
{{:expedice:recko-08:3_p8300147.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:3_p8300148.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9356.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:3_p8300153.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:3_p8300162.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9361.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9362.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9366.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9369.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9379.jpg?225}}
Mohli jsme si pečlivě připravit foťáky a s jistotou úlovku odvalit vhodný kámen. A najednou jsme opravdu byli v pohádce O kouzelném potůčku. Krabi na nás skoro mrkali svýma pozornýma očkama a krčili se za obrněná klepeta, pobíhali ze strany na stranu a do vody vypouštěli bublinky, jak se nám nejspíš snažili něco říct. Vládcem skupiny několika nor byl přes 5 cm široký krab, který byl ale tak zaskočen, že jsme jej zastihli svlečeného, že zmizel pod dalším kamenem, kde jsme se ho rozhodli nevyrušovat a neukazovat světu jeho nahé růžové tělo. Krabi byli určitě úlovkem dne, říkali jsme si. A tak jsme se už bez dalších očekávání vydali dolů po proudu. Plašili jsme další a další skokany a slunce mezitím unaveně klesalo vstříc místům, kde tráví řecké noci. Řeka se klikatila stále stejným platanovým hájem, cestou, kterou jí vymezovaly neústupné strmé svahy porostlé řídkým lesem vysokých tújí, které vypadaly jako párátka zabodaná do ovocné mísy. Zastavili jsme pod velkým fíkovníkem a začali se krmit neodolatelně sladkým ale nepříjemně lepkavým ovocem.
{{:expedice:recko-08:3_p8300146.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:02_mg_9382.jpg?100}}
Chvílemi jsme se zkoušeli věnovat lovu. Stále jsem si představoval, že ve spadaném listí objevíme slepýše, ať už našeho, nebo místního, peloponéského, a tak mě veškerá stinná místa nutila stále rozhrabovat opadanku a pátrat po lesklých plazech. Obracel jsem kameny a nacházel mnohonožky i štíry - letos prvního většího rodu //Mesobuthus//. Dalších několik kamenů leželo v řadě u jednoho z platanů, ale než jsem obrátil poslední z nich, zaleskla se mezi kořeny jako slza, se smutnýma očima a pohyby jako malý duch lesů odkudsi z Východu - [[data:herpetofauna:druhy:sauria:ablkit|krátkonožka]]. Malý tvor ze světa pod námi, kterému je listí vším - domovem i nebem. Jakoby smutná z toho, jak malé má nožky, ale trpělivě se plazící po břiše, protože nic jiného jí nezbývá.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9385.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9390.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9392.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9394.jpg?225}}
Jiří se vrátil od focení okolí, krátkonožka se naposledy smutně podívala do objektivu, slunce zapadlo za hory. Našli jsme místo pro rozložení stanu a povečeřeli u řeky. Všude okolo se ozývaly neznámé zvuky, které mě podvědomě nutily spořádat večeři co nejrychleji, aby mi ji nesnědli neznámí tvorové, kteří nás jistě pozorují zpoza každého stromu či skalky.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9398.jpg?225}}
Když jsme ráno vylezli ze stanu, naposledy jsme se podívali na řeku. Hmyzí flotily křižovaly hladinu jako včera, voda běžela mezi kameny vstříc jisté záhubě ve vyprahlých údolích okolo Sparty s odhodláním nevzdát boj s letním suchem. V tomto jednorozměrném ráji tvořícím pokroucenou linku vysokých stromů s chladivým stínem v zajetí suchých kamenitých svahů řídce porostlých tůjemi, zabírajících věškerou zbývající krajinu, jsme zanechali celou pestrost zdejších tvorů a vyprovázeni pronikavým křikem ledňáčků jsme vyrazili klikatou cestou přímo vzhůru do Tripi a odsud dál směrem k Mystras, tedy našemu původnímu cíli.
{{:expedice:recko-08:4_p8310165.jpg?112}}
Celá cesta mezi vesnicemi byla vystavena přímým slunečním paprskům, které nás často nutily zastavovat, ať už u fontánek s vodou nebo ve stínu fíkovníků se šťavnatými modrými plody. Ještě další důvod k zastávkám zpomaloval náš postup - maličké ještěrky s proužky jako na pyžamu (snad si nevšimly jak je slunce vysoko). Žádnou se nám nepodařilo vyfotit, ale když jsme ve vesničce Pikoulianika stoupali po modré značce do hor, jelikož náhoda nás opět svedla z cesty, chytil jsem u pramene jednu z nich a ve stínu platanů (snad každý stín který v Řecku stojí za to zmínit a utkví člověku v paměti je pod platany) v ní s pomocí knihy poznal malou [[data:herpetofauna:druhy:sauria:podpel|ještěrku peloponéskou]] (//[[data:herpetofauna:druhy:sauria:podpel|Podarcis peloponnesiaca]]//). Maličké ještěrky s proužky byly naší veselou společností po další dva dny a těšily nás roztomilým zbarvením místo modrých ocásků mladých ještěrek řeckých, které jsme zanechali u řeky a které se s ještěrkou peloponéskou dělí o vládu nad poloostrovem.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9400.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9404.jpg?225}}
A opět jsme vyšli do horka (široko daleko žádný platan). Stoupali jsme po cestě nad vesnici, kopyta koz a kola traktorů anglické výroby rozdrtila hlínu na prach jemnější než mouka, který s každým krokem stoupal vzhůru a lepil se na kapky potu na obočí. Než mělo naše utrpení skončit, setkali jsme se oba poprvé v životě s jezevcem - černobílým tvorem s vyceněnými zuby a dírou v hlavě spočívající na krví slepeném prachu cesty. Důvod jeho konce nám zůstal neznámý a snažili jsme se pokračovat co nejdéle, až jsme se nakonec usadili pod tůjí, jejíž stín by za zmínku nestál, nebýt jediným jevem tohoto druhu v širokém okolí. Přes všechno vyčerpání jsem po chvíli poodešel do křoví a pátral po náznacích života v této vedrem sužované krajině. Jedinou známkou zůstala malá kudlanka a dospělá //Podarcis peloponnesiaca//, s o poznání méně výrazným zbarvením, činícím z ní o něco všednějšího plaza.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9405.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9410.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9413.jpg?225}}
Před vedrem nás spasila stavba velice příhodná vzhledem k začátku věty - kaplička krčící se ve svahu na betonovém nádvoříčku, z jehož středu vyčníval rozkladitý platan. Vstoupili jsme bránou v plotě, kroky rozhrnujíce vrstvu spadaného listí, a konečně se usadili k obědu a odpočinku. Obloha se zatáhla a mrakům, které jsme předchozí den pozorovali od řeky s vědomím, že nás míjí, jsme se dnes ocitli přímo v cestě. Při průzkumu naší nové základny jsme vyplašili velkou //Hellenolacerta graeca//, tedy ještěrku řeckou, a v kapli přistihli gekonka //Cyrtopodion kotschyi//, chystajícího se zřejmě porušit některá z přikázání na bližních z hmyzí říše s vědomím, že na tak vzdálené příbuzné se nevztahují.
{{:expedice:recko-08:4_p8310169.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:4_p8310171.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9415.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9421.jpg?225}}
Zatímco mravenci s námahou táhli sáčky od čínské polévky ke vchodu do nory a někteří vystavovali kusadla vlhkému vánku snad aby zahnali pálení kořenící směsi, v listí se proháněly maličké ještěrky řecké (tedy s modrými ocásky) i peloponéské (ty v pyžamu). Za zídkou, kde se ukryla dospělá //graeca//, jsem se vydal prozkoumat útvar, kterým obvykle říkám lesík, a který budí dojem pohádkového místa obývaného různými skřítky loveckého úspěchu a jim podobnými. Nešlo o nic jiného než maličký pahorek se skalkou a malými stromky, které by šlo spočítat na prstech přinejhorším pokud člověk položil foťák, aby mohl použít obě ruce. Sklonil jsem se pod převislé kořeny, zanořil ruku do listí a mezi prsty mi proklouznul tvor ze zcela jiné pohádky - lesklý jako slza a rychlý jako duch. Snad krátkonožka, řekl jsem si, když se spustil déšť a já se musel vrátit pod střechu kapličky.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9425.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9427.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9428.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9430.jpg?225}}
Otevřeli jsme dveře a okna, abychom dovnitř pustili čerstvý vzduch, zapálili zhaslou olejovou lampičku visící spolu s ostatními ze stropu a pozorovali dešťové kapky, jak za doprovodu občasných blesků padají z temně šedé oblohy, která se jakoby chystala zalehnout celou krajinu, jak byly mraky nízko. Z úbočí hory jsme přehlédli celou rovinu kolem Sparti i údolí zařezávající se do Taygetu, ale mraky neměly konce a vyhlídky na další úspěšné lovy nebyly slavné. Oblačnost tentokrát vytvořila jednolitou masu a zatímco v předchozích dnech bouřkové mraky obcházely naši řeku kolem vrcholků hor, dnes ani naše minulé loviště nezůstalo ušetřeno. Déšť se spouštěl jako opona chvíli před Spartou, chvíli zas jinde a my jsme využívali každou chvíli k průzkumu alespoň blízkého okolí.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9432.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:4_p8310172.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:4_p8310176.jpg?200}}
Když zase na chvíli přestalo pršet, vyrazili jsme po cestě a zahnuli do porostů šalvěje a pichlavých keřů na jednom ze strmých svahů. Zatažená obloha byla úlevou od ranního vedra a ukázalo se, že přeje i naší lovecké taktice, která jinak za horkého dne na plazy moc neplatí - obracení kamenů. A tak jsme pod jedním konečně objevili jinak na celém Balkáně hojnou, značně velkou ještěrku blízce příbuznou naší zelené, [[data:herpetofauna:druhy:sauria:lactri|ještěrku balkánskou]], se stejně příznačným latinským názvem, //[[data:herpetofauna:druhy:sauria:lactri|Lacerta trilineata]]//, poukazujícím na především u mladých jedinců patrné podélné pruhy.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9433.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9434.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9435.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9437.jpg?225}}
Než jsme se vrátili do kapličky, zachtělo se nám výhledu z hromany kamení u zákrutu silnice. Hromy se bleskům blížily víc a víc a já v ruce s kovovou hakkou, jak říkám mému nástroji na hady, jsem si připadal trochu "na ráně". Za chvíli se ale ukázalo, že jsem ji nenesl nadarmo, a to když jsem odvalil kámen skrývající malou [[data:hadi:druhy:viperidae:vipera_ammodytes|zmiji růžkatou]], //[[data:hadi:druhy:viperidae:vipera_ammodytes|Vipera ammodytes]]//, strach nahánějícího tvora s ďábelským výrazem umocněným vztyčeným růžkem nad nozdrami a svislými zornicemi. Prakticky jediná všude hojná zmije Řecka je nejnebezpečnějším Evropským hadem se silným jedem, nás navíc naše mládě zaskočilo velice agresívním chováním, když se stočilo do několika smyček a s každým výpadem povyskočilo skoro centimetr nad podklad. Dlouho jsme jej tedy neobtěžovali. Jiří fotil jak mohl, já jsem malého agresorka vhodně orientoval hakkou a po chvíli již nebyl důvod udržovat konflikt a nechali jsme našeho prvního hada zmizet v hromadě kamenů.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9441.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9442.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9447.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9448.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9450.jpg?225}}
Napříště jsme se v křoví a mezi kameny pohybovali o poznáni opatrněji a s dalším návratem deště jsme se stáhli zpět do kaple, abychom vyčkali na další příhodnou chvíli. Brzy jsem se na průzkum vydal sám a kolem zmijí hromady sešel po svahu dolů a dostal se tak ke kapli z druhé strany směrem od známého lesíku. Obrátil jsem asi všechny kameny a až pod posledním zahlédl něco velkého, tmavého, jakoby štíra, ale než jsem kámen dostatečně odvalil, zmizelo to v hluboké vrstvě listí. To už byl důvod zavolat Jiřího, po jehož příchodu letmá setkání pokračovala zmizením jednoho ze záhadných lesklých plazů. Tak jsme se raději věnovali kudlankám. Třem druhům na jediném keříku, což nás potěšilo a povzbudilo do dalšího lovu. A tak jsem vedle kaple obrátil kámen a setkal se zase s lesním duchem, lesklou slzou s krátkýma nožkama, která mi tolikrát unikla v listí jako přízrak, aniž by zahnala mé pochyby o její druhové příslušnosti. Takže to nebyl slepýš ani nic jiného. Další krátkonožka. Ale ani když jsme neodškrtli žádný další druh v peloponéském seznamu, setkání s krátkonožkou bylo vždy odměnou za naše snažení.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9451.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:4_p8310177.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:4_p8310179.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:4_p8310180.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:4_p8310182.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:4_p8310183.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9452.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9454.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9459.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9461.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:4_p8310184.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9463.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9465.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9467.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:4_p8310188.jpg?112}}
Počasí zůstávalo stejné, vlastně se trochu ustálilo a místo silnějších přeháněk přišel neustávající lehký déšť, který nám dával pouze 2 možnosti - zůstat v kapličce do večera jen tak sedět, nebo si sbalit věci a zkusit vystoupat do hor ještě téhož odpoledne. Rozráželi jsme tedy mlhu vstříc vrcholu zahalení pláštěnkami, jako dva zmoklé igelitové sáčky. Každá přestávka byla problematická - stačilo si jen uvědomit jak těžko se přes krosnu nasazuje pláštěnka a jak špinavé jsou batohy, které na chvíli odložíme na zem, že nás chuť k lovu na dlouho přešla. Zastavili jsme jen jednou na kamenitém prostranství asi v 900 m. n. m., kde jsme nakonec našli velkého štíra bezpečně ukrytého před deštěm pod jedním z kamenů. Ale ani fotografování nebylo lehké jako jindy, všechno bylo vlhké a světla málo, a tak už jsme dál jen stoupali skalnatými svahy, na které nás z cesty svedla modrá značka. Terén byl stále náročnější a stezky vyšlapané kravami tvořily spletitou síť, která téměř vylučovala nalezení té správné v případě, že by nás zastihla tma.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9469.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9475.jpg?225}}
Už dlouho jsme byli v úplně jiném světě. A náš pocit nebyl dán jen deštěm a mlhou a vlhkostí přítomnou i na sebeskrytějších místech našeho oblečení. Kolem nás nebylo jediné stopy po tůjích, platanech ani ničem jiném, co jsme poznali v nížině, a společnost nám dělaly vzrostlé zelenomodré smrky porostlé hystými porosty lišejníků, z nichž s pravidelným plesknutím odkapávala voda na kapuce našich pláštěnek kdykoli jsme zastavili. Výstup byl stále únavnější, zvláště pro mě, který se výškovými pochody s osmnácti kily na zádech nijak soustavně nezabývá, a tak jsme se velice ochotně vrhli na ovocný strom na jedné z pastvin a ze země sbírali po hrstech žluté peckovice slivoně //Prunus domestica, ssp. syriaca//, tedy mirabelky, chladné, vlhké a ještě trochu kyselé, ale zásadní pro svůj obsah vody, jejíž zásoby v lahvích se nám brzy ukázaly jako značně neuspokojivé. Všechny ty lišejníky, úzké osamocené smrky, mech a mlha, tak nějak jsem si vždycky představoval tajgu někde hodně na severu. Lesíky a křoviny se střídaly se suťovými poli a pastvinami, a právě když jsme šli po klikatící se pěšince z kamenů a štěrku zpevněné na nestabilním svahu kamennými zídkami, zahlédl Jiří a hned i já dlouhého, smutně se plazícího hada, který byl v děšti vysoko v horách stejným překvapením, jakým by byla rosnička v pravé poledne uprostřed vyprahlé macchie. Zatímco Jiří měl dost času si hada prohlédnout a přes klikatý vzor na zádech správně usoudit, že nejde o zmiji, já jsem se musel rychle vymanit ze zajetí krosny, a tak jsem přišel až ke zbytku ocasu trčícímu zpod zídky a musel postupovat značně opatrně, protože jsem nechtěl spoléhat na první dojem. Situace posléze ztratila jakýkoli náznak vývoje a setrvala na pětiminutovém držení stále stejného kousku ocasu, během kterého i mně došlo, že držím velkou užovku, a tak jsem začal postupovat odvážněji a po chvíli se had, mladá //[[data:hadi:druhy:colubridae:elaphe_quatuorlineata|Elaphe quatuorlineata]]//, [[data:hadi:druhy:colubridae:elaphe_quatuorlineata|užovka čtyřpruhá]] sám rozhodl vzdát a opustit úkryt. Právě mláďata tohoto druhu se od dospělců značně liší a jsou opatřena zbarvením úspěšně (jak se ukázalo) napodobujícím zmiji. Cyhtili jsme tedy druhého hada za výstup do hor, oba během jediného dne. O takových úspěších se nám na jiných expedicích ani nesnilo, a to stále byl jen začátek naší cesty.
{{:expedice:recko-08:03_mg_9480.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9484.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9486.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9489.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9496.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:03_mg_9501.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9504.jpg?225}}
Zatím jsme ale setrvávali v horách. Výstup musel pokračovat. Užovku jsme nechali zmizet mezi kameny a vydali se dál, Bylo ale stále jasnější, že do setmění se vrátit nestihneme. Jednou z možností bylo přespat na nejvyšších pastvinách, ale neměli jsme téměř žádnou pitnou vodu. Snažili jsme se tedy pokračovat co nejrychleji. Ale když už slunce téměř zapadalo a vysílalo několik paprsků skrz první trhlinu v mracích, rozhodli jsme se zastavit a dál se vydal jen Jiří bez krosny na rychlý průzkum, zatímco já jsem čas využil k vysněnému odpočinku a hlavně další výměně mokrého oblečení za suché.
{{:expedice:recko-08:04_mg_9505.jpg?225}}
Čas zbývající do západu slunce jsme odhadovali asi na necelou půlhodinu, když jsme vyrazili na zpáteční cestu. A když jsme už za úplné tmy opustili oblast nejvýše položených pastvin a přilehlého lesa vysokých smrků, ocitli jsme se právě v místech suťových polí a stezek dobytka, kde jsme také ztratili modrou značku. Ostatně tato situace musela nevyhnutelně nastat, protože značení bylo sice velice pečlivé, ale funkční pouze za dne, kdy se dalo rozhlédnutím po okolí odhadnout, kudy vede alespoň náznak pěšiny a kde tedy bude další značka. A tak jsme zůstali odkázáni na GPS, která nám sice podávalo povzbudivé údaje o vzdálenosti k poslednímu kontrolnímu bodu, jímž bylo kamenité prostranství se štírem, ale nutila nás postupovat terénem přímo, což pochopitelně vedlo k tomu, že jsme se několikrát zasekli v husté vegetaci a museli stoupat vzhůru po svahu, což bylo stále náročnější. Útěchou nám byly jen müsli tyčinky a blížící se lokalita u cesty, ke které nás Jiří nakonec zkušeně dovedl. Zbytek cesty byl pouhou procházkou proti předchozí části a za chvíli jsme už byli u kapličky, našeho útočiště na noc. Konečně jsme se dostali k pitné vodě, které jsme na celý sestup měli asi půl litru pro oba, mohli se definitivně převléct do suchého oblečení a nakonec klidně usnout. Leželi jsme na lavicích pod platanem a já jsem si několikrát přidal další vrstvu oblečení, než jsem zabránil největším ztrátám tepla, ale i tak jsem ráno čekal na hřejivé sluneční paprsky jako fanoušci Harryho Pottera na vydání dalšího dílu jeho dobrodružství.
{{:expedice:recko-08:04_mg_9509.jpg?225}}
Sluneční paprsky rozpouštěly ranní mlhu a dávaly tušit začátek dalšího horkého dne. Ještěrky se na rozdíl od nás už úplně probraly a sháněly se po potravě v okolí kapličky - přinejmenším tedy naše //graeca//, která obývala skalku zpevňující celou stavbu. Schylovalo se k závěrečné etapě naší pouti do Mystras, která nás tentokrát měla opravdu dovést až do cíle. Cesta dolů byla jakousi rekapitulací dosud nalezených ještěrčích druhů, a tak jsme kromě již zmníněné //Lacerta graeca// potkali i velkou //Podarcis peloponnesiaca//, //Lacerta trilineata//, další drobné ještěrky peloponéské (mláďátka v v jejich proužkovaných "pyžamech") a konečně u studánky nad vesnicí onu záhadnou ještěrku lezoucí v opadance, s jednobarevnými, kýlnatými šupinami, kterou jsme spatřili druhého dne. Snad to byl opravdu //Algyroides//, ale to už jsme si ověřit nemohli, protože opět nenávratně zmizel pod spadaným listím.
{{:expedice:recko-08:04_mg_9513.jpg?225}}
Mystras je městečko na okraji lakónské roviny, nad kterým se tyčí strmý pahorek s výhledem do širokého okolí. A právě ten byl naším cílem. Především byl ale místem, které si místní byzantská správa vybrala jako své sídlo, a které se zachovalo a rozvíjelo i za pozdější osmanské nadvlády, díky čemuž jsme se mohli procházet pozůstatky impozantního kamenného města, střeženého troskami pevnosti na vrcholu kopce. Ale o historii místa si snad povíme jindy a jinde. Teď nás totiž zajímá něco jiného. Samozřejmě jsme se potýkali s kulturně vnímavým biologům jistě známým problémem, totiž že na památky se člověk dívá obvykle vzhůru, ale na objekty svého studia dolů (oč snazší to mají ornitologové!), takže při neustálém zaklánění a sklánění hlavy může z obojího mnohé přehlédnout. Naštěstí jsem se na schodech díval pod nohy, když jsem překračoval rozšlapané a roztrhané zbytky hada, který nemohl být ničím jiným než užovkou s výstižným latinským a starším českým názvem: //[[data:hadi:druhy:colubridae:platyceps_najadum|Platyceps najadum]]// (štíhlovka rusalčí nebo [[data:hadi:druhy:colubridae:platyceps_najadum|štíhlovka útlá]], jak ovšem víme z [[expedice:bulharsko-06|Bulharska]], chycena do ruky, mění se z rusalky v kousavou bestii).
{{:expedice:recko-08:5_p9010193.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:5_p9010213.jpg?200}}
Rusalčí ostatky jsme nechali na místě a, doprovázeni pruhovanými ještěrkami, jsme stoupali k pevnosti. Další úlovek čekal až při sestupu podél zídky, kde na sebe upozornil nepřerušovaným šustěním trávy, které naznačovalo přítomnost obrovského hada. Už když jsem ale prolézal křovím, zdálo se mi nějak divné, že šustění nezrychluje ani neustává, což se velice rychle vysvětlilo nalezením želvy. Tentokrát ale opravdu obrovské, černé [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesmar|želvy vroubené]] (//[[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesmar|Testudo marginata]]//), s krunýřem dlouhým kolem 25 centimetrů a velkýma, lesklýma očima. Toto setkání bylo s tímto druhem zároveň posledním a všude jinde na nás čekala jen sklizeň obrovského množství želv zelenavých.
{{:expedice:recko-08:5_p9010230.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:5_p9010239.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9520.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9523.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9526.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9529.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9530.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:5_p9010240.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:5_p9010242.jpg?112}}
Kulturní vložkou se náš pobyt v Lakónii nachýlil ke konci, ale ještě nás čekal přesun do Sparti, který v mnohém připomínal pochod Santa Pola - Elx ve [[expedice:spanelsko-05|Španělsku]], především teplotou blížící se čtyřicítce a silnicí táhnoucí se na rovině téměř za obzor. Jediný stín jsme nalezli na polní cestě vedoucí k olivovým hájům, a tak jsme se složili spolu s krosnami a doplnili tekutiny, jejichž ztracené množství jsme mohli odhadnout z našeho oblečení. Jen přejetá a vysušená ropucha (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:bufbuf|Bufo bufo]]//) nám byla útěchou, že bychom na tom mohli být i hůř. Nakonec jsme se dokonce nechali zlákat pózujícím samcem ještěrky třípruhé a vstali i s našimi fotoaparáty k pořízení fotografií druhu, který se zatím nebyl příliš ochoten vystavovat.
{{:expedice:recko-08:04_mg_9533.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9536.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:5_p9010244.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:04_mg_9541.jpg?225}}
Blízkost Sparty oznamovaly vysoké platany stínící cestu, zpod kterých jsme před pár dny vyráželi vstříc dobrodružství. Dnes nás zavedly do města, ze kterého jsme se vydali dál, přes Korint a Patru do zapadlé vesničky Lappa, brány do jiného světa, světa rozlehlých rovin, bambusových porostů podél cest a jezer, která by se dala přejít pěšky, kdyby se člověk nebořil do bahna. Byly čtyři hodiny ráno a my jsme vyrazili za vesnici hledat místo k rozložení stanu. Přes cestu nám přeběhl malý gekon, ale na lov nebyla vhodná doba, a tak si teď můžu myslet, že to byla //[[data:herpetofauna:druhy:sauria:tarmau|Tarentola mauritanica]]// a že jsme viděli všechny tři řecké druhy, ale v tomto případě bude nejspíš přání otcem myšlenky a gekonovy široké prsty s přísavnými lamelami si možná jenom namlouvám. Stan jsme postavili za hradbou bambusových stébel na kraji pole a usnuli. Ráno nás probudily traktory a auta na nečekaně blízké silnici a po snídani jsme se vydali zpět do Lappy. Přes náročný noční přesun přes celý Peloponés jsem se vyspal z úpalu, který si mě vybral za oběť během odpoledního putování z Mystrasu do Sparty, a tak jsem se začal těšit na další část výpravy. Plán celé expedice sestával ze tří částí. Jednu z nich jsme měli úspěšně za sebou a čekala nás druhá, pobyt v bažinatých rovinách Élidy v severozápadní části poloostrova. Při pohledu na mapu je důvod naší volby zřejmý - pobřeží Jónského moře je lemováno pásem lagun, stálých i periodických bažin a jezer. Kromě toho zde protéká několik řek zcela jiného typu, než jaký jsme viděli v Lakónii. Jsou to toky líně spějící k moři, s písčitými břehy porostlými rákosem a teplou vodou plnou typické fauny, jejíž náznaky známe z podobných míst u nás, kde jsou však zřídkakdy pohromadě na jedné lokalitě. Ale rozplývaje se nad krásami zdejšího kraje, zapomněl jsem, že nás teprve čekají, a tak nakupujeme zásoby vody a vydáváme se do Metohi, vesnice ještě o něco menší, hlavně však poslední před vstupem do oblasti bažin. Cestou potkáváme několik neznámých ještěrek, dokupujeme další jídlo a už opravdu vyrážíme za poznáváním zdejší přírody.
{{:expedice:recko-08:05_mg_9546.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:05_mg_9550.jpg?225}}
Cesta z Metohi se dlouze zatáčí na sever a jakoby asymptoticky se přibližuje k širokému pásu piniového lesa na pobřeží. Než jsme se z ní rozhodli odbočit, udělali jsme si přestávku na pláni s popraskanou půdou porostlou slanorožci (//Salicornia europea//), kde jsme měli příležitost obrátit několik kamenů a pod jedním z nich si prohlédnout hadí kůži s hladkými šupinami. Za ohybem silnice jsme odbočili na štěrkovou cestu a minuli jakousi ceduli naznačující, že by zdejší porosty mohly podléhat určitému stupni ochrany. Z holé pláně jsme se najednou octli v krajině jako na safari v Africe, jen místo akácií byly kolem deštníky pinií a místo trav vysoké sítiny rozkladité (//Juncus effusus//).
{{:expedice:recko-08:6_p9020247.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020248.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020249.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020253.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020256.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020257.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020258.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:05_mg_9555.jpg?225}}
Pod jedním ze stromů jsme se rozhodli uvařit oběd a vyplašili jsme malého plaza s oranžovým ocáskem, kterému se nepodařilo včas ukrýt do jehličí a mohl tak být podroben důkladnému fotografování. Onen oranžový ocásek spolu s typicky krátkými nožičkami patřil maličké krátkonožce evropské.
{{:expedice:recko-08:6_p9020259.jpg?200}}
Po obědě jsme usnuli. Když jsem se probudil, zaslechl jsem známé ptačí prozpěvování, které se rychle blížilo a brzy jsem uviděl hejno vlh, které se posadilo na sousední skupinku stromů. Následující půlhodinu jsem strávil plížením se na co nejmenší vzdálenost, abych se pokusil o alespoň trochu kvalitní fotku. Plaché vlhy ale opět daly najevo, že nemáme nárok na víc než na jejich zpěv, který se vždy chvíli ozývá okolo a pak zmizí neznámo kam, a odletěly o pár set metrů dál.
{{:expedice:recko-08:6_p9020265.jpg?200}}
O chvíli později jsme kráčeli prašnou cestou směrem k průseku otevírajícímu cestu k bažinám, na jehož konci jsme poprvé spatřili tolik očekávané vodní plochy oplývající faunou i vegetací. Když jsme rozhrnuli rákosí, vyplašili jsme několik volavek stříbřitých (//Egretta garzetta//), které zakroužily nad rozbahněným jezírkem a přistály na opačném břehu. Opatrně se brodily mělkou vodou a pozorovaly každý podezřelý pohyb, a tak nakonec vzlétly a zmizely, když se Jiří plížil za ještě lepší fotkou. My jsme se bahnem brodili o poznání méně elegantně, ale zato jsme se nenechali ničím rušit a pozorovali množství místních zelených skokanů druhu //[[data:herpetofauna:druhy:anura:pelepe|Pelophylax epeiroticus]]// a obrovské vodní brouky, vodomily černé (//Hydrophilus piceus//). [[data:herpetofauna:druhy:anura:pelepe|Skokan západořecký]], jak se druh jmenuje česky, je na pohled běžný zelený skokan, jaké vídáme u nás, a tak nepřekvapí, že jeho určení zde je pouze přibližné, protože stejně jako naše druhy //[[data:herpetofauna:druhy:anura:pelrid|Pelophylax ridibundus]]// a //[[data:herpetofauna:druhy:anura:pelles|Pelophylax lessonae]]// mezi sebou, kříží se tento vesele se [[data:herpetofauna:druhy:anura:pelkur|skokanem balkánským]] (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:pelkur|Pelophylax kurtmuelleri]]//). A tak řekněme že to, co nacházíme na západním pobřeží, bude //P. epeiroticus//, zatímco na jiných místech by šlo o //P. kurtmuelleri//.
{{:expedice:recko-08:6_p9020270.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020271.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020272.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020274.jpg?200}}
Skokani ale nebyli tím hlavním důvodem, který nás přivedl do těchto končin. Tím byly vodní želvy, z nichž jeden druh, [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:emyorb|želvu bahenní]], známe už od nás (i když jen teoreticky: viz [[vypravy:podyji-08]]). A právě jedno mládě tohoto druhu jsme nalezli mrtvé a zaprášené u silnice. Snad nezůstane jen u toho.
{{:data:herpetofauna:druhy:chelonia:emyorb:p9020277.jpg?200}} {{:data:herpetofauna:druhy:chelonia:emyorb:p9020279.jpg?200}}
Ještě několikrát jsme odbočili do rákosí. Jednou jsem se vydal sám vyšlapanými stezkami do nitra houštin, ale po desítkách a desítkách metrů jsem nenarazil na nic než další rákosí a sítiny, které velice nepříjemně a hluboko bodaly špičatými konci listů. Brzy jsem se vrátil a vydali jsme se společně širší vyšlapanou a snad i vyježděnou cestou z uváleného rákosí na další průzkum, který skončil podobně nekonečnými rákosinami. Jen pod několika pohozenými kusy betonu jsem našel pár užovčích kůží s kýlnatými šupinami, které naznačovaly přítomnost užovky obojkové nebo podplamaté. Náznaků už jsme ale měli dost.
{{:expedice:recko-08:6_p9020282.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020285.jpg?200}}
Poté, co jsme policejní hlídce vysvětlili, že ptáky lovíme pouze fotoaparátem, zamířili jsme do lesa a složili věci. Tehdy jsme poprvé museli použít repelent, což naznačuje vážnost situace, neboť komáry obvykle bereme jako fakt, ne problém. Prodral jsem se křovím a rákosím k vodě a rozhlédl se. Nikde nic, ale přece jen náznak, že jsem na správném místě: pod mýma nohama se táhla široká stopa v bahně lemovaná otisky želvích nohou. Chtěl jsem se dostat dál, ale začal jsem se propadat do nepříjemně kluzkého bahna, a tak jsem si vzal z batohu vysílačku a vydal se raději na dálkový průzkum. Po několika minutách jsem uslyšel moře. Půda se změnila v písek, po kterém jsem pokračoval za zvukem vln. Stále jsem však narážel na více psích stop, navíc stále větších, a tak když jsem uviděl kromě pláže také náznaky improvizovaného obydlí pochybného původu, rychle jsem se vrátil, abych se nemusel střetnout s divokými domácími mazlíčky ještě méně domestikovaných majitelů.
{{:expedice:recko-08:6_p9020289.jpg?200}}
Naše další cesta přece jen k moři vedla, protože jsme se chtěli podle mapy dostat k ústí jedné z řek, vzdálenému asi pět kilometrů. Obešli jsme pobřežní zástavbu domovů bezdomovců a zamířili na sever. O další cestě v deníku chybí záznamy, jelikož sestávala jen ze s děsivou pravidelností se opakujících kroků, které jako by nás vůbec nepohnuly z místa. Rovná pláž za námi, rovná před námi. Naštěstí moře nevyplavovalo jen mušle, ale i několik kostí mořských želv - několik typicky zobákovitých čelistí, kusy krunýře a pletenec přední končetiny.
{{:expedice:recko-08:6_p9020292.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020293.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020295.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:6_p9020299.jpg?112}}
Pomalu jsme si začínali myslet, že vysněná řeka je jen kartografickým artefaktem, ale blížili jsme se k náspu z obrovských balvanů a tak jsme mohli doufat, že zpevňují ústí, jež bylo naším cílem. Bylo tomu tak a oč větší bylo mé nadšení, když jsem nalezl slepě končící řeku, s teplou vodou plnou hmyzu, který se západem slunce hledal úkryt v rákosí na břehu, která jako by z koryta vypadla té, ve které jsem trávil značnou část pobytu na [[expedice:sardinie-08|Sardinii]]. Bylo jisté, že řeka nám už nikam neuteče. Dosáhli jsme vysněného cíle, a tak jsme pod piniemi rozložili stan a začali vařit. A zase komáři, nebo snad //Phlebotomové//, dotěrný hmyz v tak velkých hejnech, že je neodradil ani repelent. Jiří se snažil urychlit vaření jak jen mohl, já jsem ale trval na tom, že se vykoupu v moři a bláhově jsem nechal repelent Jiřímu. Komáři rychle pochopili a dohnali mě na cestě k pláži. Skočil jsem do vody jak nejrychleji to šlo, ale když jsem zjistil, že mi trpělivě krouží kolem hlavy ať plavu jak daleko chci, bylo jisté, že jsem bitvu prohrál. Čekali na mě když jsem vylézal ven a doprovodili mě až ke stanu, kde jsem jim konečně mohl popřát dobrou noc a povečeřet v bezpečném úkrytu. Noc byla horká a smrděla repelentem. Ráno jsme se probudili brzo a vyhrabali se z neútulného příbytku na čerstvý vzduch. A protože jsme tušili hojnost zdejší fauny, pospíšili jsme si se snídaní a brzy se vydali na průzkum. Tentokrát jsme si připadali jako chlapci na ''cestě do pravěku''. Jen místo ztraceného deníku v karbonských bažinách jsme hledali dnešní faunu na březích současné řeky. Rozdělili jsme se a Jiří zůstal s foťákem u batohů. Já jsem se opatrně přiblížil k řídce zarostlému brodu. Slunce si teprve hledalo cestu mezi větvemi a plazi se jistě vyhřívali na každém vhodném kousku břehu. Hlubší vodou proplouvaly skupinky cípalů a vzduchem poletovaly vážky. Zastavil jsem se, když jsem uprostřed toku zahlédl podezřelý objekt, čnící do výšky jako vrcholek ponořené větve, ale pohupující se odlišným způsobem - želva, obrněná pevným krunýřem, ale přesto nejplašší z místních zvířat. Jakmile mě spatřila, zmizela pod vodou a už se neobjevila. Blízké setkání bylo téměř vyloučeno, a tak jsem se rozhodl vrátit k Jiřímu a zpět se vydat i s fotoaparáty. Cestou jsem ještě zastavil u dutého stromu a našel v něm dvě hadí kůže. Jednu s kýlnatými šupinami některé z "vodních" užovek, druhou hladkou, patřící snad štíhlovce.
{{:expedice:recko-08:7_p9030305.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:7_p9030306.jpg?200}}
Jiří byl vítanou posilou vzhledem k tomu, co všechno na nás u brodu čekalo. A teleobjektiv jeho přístroje mohl být značnou výhodou proti želvám. Ty však neukázaly víc než hlavu a umožnily tak pouze vznik fotografie ve stylu příšery z jezera Loch Ness. Tvora na ní zachyceného jsme se rozhodli přiřadit druhu //[[data:herpetofauna:druhy:chelonia:emyorb|Emys orbicularis]]//, i když jediným důvodem byl dřívější nález mrtvého mláděte, který však neznamená, že by zde nemohly žít druhy oba, tedy i [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:mauriv|želva tmavobřichá]].
{{:expedice:recko-08:7_p9030309.jpg?200}} {{:data:herpetofauna:druhy:chelonia:emyorb:p9030322.jpg?200}}
Za křiku ledňáčků jsem se pomalu snažil přejít suchou nohou na druhý břeh, zatímco Jiří stále číhal s teleobjektivem v rákosí. Pod dojmem, že želva se skládá pouze z hlavy, jsem několikrát podlehl marné naději, že se poblíž nějaká vynořuje, ale všechno byli jen obrovští vodomilové a ještě hrozivější, spíše díky jistějším pohybům než velikosti, potápníci vroubení, ve své kategorii jistě vrcholoví predátoři. Ti obrátili mou pozornost k vířícím pramínkům vody prodírajícím se mělčinou, které byly plné malých rybek proudících oběma směry a vystavujících se útokům z vody i ze břehu, útokům potápníků a [[data:hadi:druhy:colubridae:natrix_tessellata|užovky podplamaté]]. Číhala s hlavou nataženou nad hladinu dva kroky ode mě a byla tak zaujata lovem, že si nevšímala, jak pozoruji její výpady a blížím se s foťákem čím dál blíž. Nevšimla si ani když jsem fotoaparát odložil na kousek suché země a vrátil se, abych ji odchytil a lépe si ji prohlédnul před Jiřího objektivem.
{{:expedice:recko-08:7_p9030310.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:7_p9030315.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9556.jpg?225}}
Většího hada téhož druhu o kus dál jsem už nechal být a jenom fotil. Další užovka se plavila z jednoho břehu na druhý a skoro vypadala jako užovka obojková. A aby plodů hadího ráje nebylo málo, abychom si vynahradili všechny dřívější expedice, na druhém břehu se, stočená mezi stébly rákosu, vyhřívala další //[[data:hadi:druhy:colubridae:natrix_tessellata|Natrix tessellata]]//. A to už mě Jiří volal k velkému hadovi v místech, kterými jsem procházel. A snad to byla i ta domnělá užovka podplamatá, kterou jsem nechal jít a nevšiml si, že není tak úplně podplamatá. Tušíc nebezpečí, plazila se tiše bahnem a rákosím, ale podle Jiřího instrukcí jsem přesně věděl kam zamířit, abych ji ulovil. Možná jsem dříve naznačil, že z ještěrů jsme si nejvíc přáli odchytit slepýše //[[data:herpetofauna:druhy:sauria:angcep|Anguis cephallonicus]]//. Mezi hady jsme měli několik vysněných druhů a kromě šírohlavce, skvrnovky a zmije růžkaté to byla [[data:hadi:druhy:colubridae:natrix_natrix|užovka obojková]], což může čtenáře zaskočit, pokud si všiml, že o užovkách obojkových a podplamatých obvykle mluvíme jako o útěše na neúspěšných výpravách a jistotě, kterou nalezneme u každé řeky, když už by hrozilo, že expedice zůstane bez hada. Leccos ale vysvětlí nastíněná záměna za užovku podplamatou a popis uloveného hada. Byla to opravdu //[[data:hadi:druhy:colubridae:natrix_natrix|Natrix natrix]]//, jenže jí chybělo to, co jí dává české jméno - typické žluté měsíčky. Místo nich zůstal jen náznak jejich černého zadního okraje, tělo bylo šedavé, na hada známého od nás poněkud světlé a hlavně celé pokryté kostkovaným vzorem, který mohl připomínat příbuzný druh, se kterým naše užovka sdílela lokalitu. //Natrix natrix persa// zní jméno hada včetně poddruhu. Hada, který nám splnil jedno z největších přání a očekávání. Tyto pro nás exoticky vyhlížející užovky se vyskytují téměř v celém Řecku, avšak jinde už jsme se setkávali pouze s užovkami podplamatými. A to už na naší příští lokalitě, od které nás ale dělilo stále pár kilometrů. Vydali jsme se tak po silnici z vesnice Kalogria a šli podél druhé řeky, vytékající z rozsáhlého jezera, ke kterému jsme měli namířeno.
{{:expedice:recko-08:7_p9030316.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:7_p9030325.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9558.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9560.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9561.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9562.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9563.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:7_p9030328.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:7_p9030329.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:7_p9030330.jpg?200}}
Ve spalujícím žáru slunce jsme byli po chvíli donuceni zastavit a vyhledat stín. Spočinuli jsme pod piniemi v zatáčce za řekou a doplňovali tekutiny. Rozhodl jsem se vydat k řece a chvíli se brodit proti proudu. Chladivá voda mi poskytla větší potěšení než jakého se mi dostalo z vlastního průzkumu. Horké slunce zahnalo vše živé do úkrytů a jedinými živými tvory v řece, kteří o sobě dávali vědět, byli cípalové. Prozkoumal jsem ještě rozbahněné slepé rameno a vrátil se za Jiřím, abych mu doporučil osvěžující procházku mělčinou, než se vydáme dál.
{{:expedice:recko-08:7_p9030332.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:7_p9030333.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:7_p9030339.jpg?200}}
Naštěstí nás už nečekala dlouhá cesta a za prvními stromy se objevilo několik dřevěných stavení s pozorovatelnou ptáků, stojících na břehu mělkého jezera. Prošli jsme kolem hasičského auta a dvou hasičů, kteří trávili poledne ve stínu přístřešku louskáním slunečnicových semínek, a po chvíli rozmýšlení jsme vytáhli plynový vařič a postavili jej na dřevěnou podlážku, postavenou nad terénem v prostoru mezi stavbami.
{{:expedice:recko-08:07_p9030360.jpg?200}}
Na podobných místech si fanoušek Jeffa Corwina jistě vybaví scény, ve kterých zkušený biolog zapátrá ve skulině mezi trámy a s jistotou vytáhne hada. A tak jsem neodolal a nechal Jiřího věnovat se vaření a seskočil z plošiny za jedním z domů. Obcházel jsem celou dřevěnou stavbu, na straně k jezeru vysokou něco přes metr, ale u cesty se dotýkající země, a za zády mi chyběla jen kamera a filmařský tým. Stačilo mi si je však představovat, a tak jsem obracel kusy dlažby, uvolněné desky a nahlížel do plastových trubek a pak se opatrně přiblížil k velkému kusu plechu a s onou jistotou, že pod ní bude had, jsem jej nadzvednul. Bohužel Jiřímu právě začala vřít voda s těstovinami, a tak jsem jej musel chvíli přemlouvat, než přišel vyfotit mladou užovku podplamatou a velkého štíra, který nervózně popocházel kolem mojí boty, když jsem držel těžkou plechovou tabuli.
{{:expedice:recko-08:07_p9030350.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:07_p9030349.jpg?200}}
Po obědě Jiří připravil teleobjektiv a zaujal pozici v pozorovatelně, a tak jsem se vydal trávit dlouhé chvíle v porostech sítin na břehu. Horko ale stále trvalo a většina života se kdesi ukrývala, a tak jsem se prodíral sítinami nadarmo, špičaté jehlicovité listy se zabodávaly hluboko pod oblečení a odrazovaly mě od dalšího postupu. Nakonec jsem se vydal k molu s rákosovou chatrčí a chvíli pozoroval hejno kulíků. Jiří se zatím věnoval volavkám stříbřitým a popelavým, kormoránům a lyskám. Jednu volavku jsem mu nakonec zkusil podle instrukcí z vysílačky nahnat do záběru, ale akce nevyšla úplně podle našich představ. Kvůli kluzkému a hlubokému bahnu by byl průzkum vlastního jezera obtížný, a tak jsme se po delším pozorování ptáků opět vydali dál. Přes nedostatek úlovků v nás jezero zanechalo silný estetický dojem. A především já, milující rozlehlé roviny, bažiny a rákosové porosty plné křiku racků a žab, bych okolí Kaloghrie ohodnotil z hlediska krajiny nejvíce body.
{{:expedice:recko-08:07_p9030355.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:07_p9030354.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9576.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:07_p9030362.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:07_p9030364.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:07_p9030366.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:06_mg_9587.jpg?225}}
Skutečnost, že jsme za dva dny zvládli procestovat druhý ze tří cílů expedice, nás znepokojovala otázkou, co budeme zbylých sedm dní dělat ve vyprahlé Makedonii, která byla další na řadě. Sice jsme si za náš příští výchozí bod zvolili městečko Arnissa, ležící na břehu jezera, ale nikdo z nás nemohl tušit, jestli bude jezero zaříznuté ve skalnatém údolí, nebo jestli bude opět vysněným herpetologickým rájem s rákosovými mělčinami a štěrkovými plážemi. Nakonec jsme se ale rozhodli neztrácet čas a hned večer vyrazit, protože jsme zamýšleli strávit den uprostřed dvou týdnů vyhrazených expedici kulturou, v hlavním městě řecka. Večer bylo ideální vyrazit na cestu. Část noci jsme strávili opět v Patře a odtud pokračovali do Kiata, města vzdáleného od Athén 111 km, přesto však obsluhovaného athénskými příměstskými vlaky (''Proastiakos''), které musí českému cestovateli, alespoň pokud nevyužívá nové příměstské vlaky například v Praze, jistě připadat luxusní.
{{:expedice:recko-08:07_p9030370.jpg?200}}
Athény jsou město znovuzrozené v devatenáctém století. Kolem roku 1830 mělo jen asi 4000 obyvatel, v roce 1896 však už 123 000 a v dnešní době téměř 3 500 000. Snad pro překotný růst města, který dal vzniknout rušné síti přeplněných ulic s vysokými domy, se turisté vrací s dojmy spadajícími do dvou skupin. První vyjadřují znechucení nad hlukem a špínou metropole, kde horizont tvoří střechy budov vzdálených jen několik desítek metrů, ti, kteří však vystoupí na akropoli či jiný z pahorků, jsou okouzleni zářivě bílými domy, šplhajícími se do kopců, jako by někdo v údolí rozlil mléko. Celý den jsme si užívali studentských výhod a zdarma prošli všechny představitelné památky, a tak jsme si jistě užili kultury dost na to, abychom se v nadcházejícím týdnu mohli opět věnovat biologickému průzkumu.
{{:expedice:recko-08:07_mg_9588.jpg?225}}
Brzo už jsme podřimovali ve vlaku do Plati, přestupní stanice na cestě do Thessaloniki, kde se odděluje větev železnice vedoucí do Makedonie. Zatímco Jiřího GPS hlídala naši pozici a sám Jiří se celou cestu staral o to, abychom nezaspali přestup, nabízelo se nám stále více úchvatných výhledů do neznámé krajiny. Když jsme se blížili k Edesse, spatřili jsme strmý útes čnící nad rovinou a jednou stranou přilepený k horám, na jehož vrcholu leží zmíněné město a přes jehož hranu přepadává působivý vodopád. Dále nad městem jsme přejížděli po vysokém železničním mostě nad třešňovými a broskvovými sady, zářícími jasnou zelení, o jaké se nám na Peloponésu mohlo jen zdát. A už jsme vyjeli z poza hor a zahlédli modravé jezero obklopené nízkými kopci, s mírnými břehy porostlými rákosem a štěrkovými plážemi, jaké jsme si celou dobu představovali jako ideální místo ke strávení zbývajících dnů. Bylo ráno, devátý den cesty, a my jsme nakoupili zásoby na dva dny průzkumu jezerních břehů a okolních kopců.
{{:expedice:recko-08:09_p9050550.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050553.jpg?200}}
Prošli jsme několika uličkami za městečko a po štěrkové silnici zamířili k molu s přístřeškem, u kterého se právě v karavanu probouzela německá rodinka, která se sem zřejmě vydala pozorovat ptáky. Z vody se ozývalo jemné bzučení drobných ploštic člunovek, které nás přilákaly až ke břehu, abychom v jejich blízkosti odhalili další vodní tvory, jako například plovatky. Další naše činnost se odehrávala podle známého scénáře: poté, co jsme si odpočinuli pod přístřeškem, zůstal Jiří na místě a věnoval se fotografování ptáků, na které bylo okolí jezera velice bohaté. Chvíli jsme ještě pozorovali dospělou potápku roháče, jak mizí pod hladinou a zanechává za sebou hlasitě křičící mláďata, jak se po chvíli vrací s ulovenou rybou, mláďaty radostně vítána v domění, že přináší potravu do jejich zobáčků, ale k jejich překvapení se obrací a plave s rybou v zobáku pryč až opět na chvíli mizí pod hladinou a vše opakuje několikrát, dokud nedonutí mláďata, aby ji následovala pod vodu a učila se loveckému umění. Pak jsem se tedy opět vydal na průzkum a zatímco Jiří se zaobíral vyhlížením lysek, malých potápek, kormoránů a kulíků, já jsem se procházel rákosím a pátral po zdejším životě vyzbrojen jen vlastním zrakem.
{{:expedice:recko-08:09_p9050554.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9592.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9602.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9623.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_p9050556.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050557.jpg?200}}
Brzy jsem narazil na první žáby. Samozřejmě to byli zelení skokani, typičtí obyvatelé podobných vodních ploch, přesněji tedy [[data:herpetofauna:druhy:anura:pelkur|skokan balkánský]] (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:pelkur]]//). Rákosí bylo ale bohaté i co do ptačích duhů a kromě vyplašené volavky popelavé jsem Jiřímu zvyšoval šance též na vyfocení kvakošů.
{{:expedice:recko-08:09_p9050558.jpg?112}}
Mělčiny jezera byly zarostlé šiokým pásmem rákosin. Od vlastního pevného břehu je pak dělilo široké bahnité prostransví a další, přerušovaný pás rákosu. K vodě se tak téměř nebylo možné dostat, protože jsme se propadali do bahna mnohem dříve, než sme dosáhli vnitřního rákosového pásu. Na protějším břehu zátoky, která leží nejblíže Arnisse, jsme si vyhlédli malý poloostrov, ke kterému jsme pomalu směřovali. Postupovali jsme po kamenité cestě, zpočátku poměrně daleko od vody. Kamenité svahy okolo nás stále více lákaly a když jsme na jednom z nich zpozorovali známý strom obsypaný sladkými mirabelkami, definitivně jsme zastavili pochod a dali se do spásání. V nedalekých křoviskách jsme obrátili několik kamenů, pod kterými na nás čekaly obrovské stonohy (//Scolopendra//) s děsivými kusadly a hbitými těly, které tedy většinou jen pozorujeme z uctivé vzdálenosti. Než jsme se vrátili na silnici, rozeběhl jsem se za podezřelým šustivým zvukem, který však nikam nespěchal a pod keřem na mě počkal v podobě další [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesher|želvy zelenavé]]. Zásadní nález nás ale čekal ještě o kus dál na cestě. Byla to zaprášená přejetá [[data:hadi:druhy:colubridae:zamenis_situla|užovka levhartí]] (//[[data:hadi:druhy:colubridae:zamenis_situla]]//), tedy za jiných okolností jeden z nejkrásnějších evropských hadů.
{{:expedice:recko-08:08_mg_9625.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9630.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9632.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9634.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_p9050560.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050564.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050570.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050575.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9637.jpg?225}}
K obědu jsme se usadili pod platany, než jsme ale začali vařit, vydali jsme se na kamenitý svah pátrat pokud možno po hadech. Jednoho jsem ale našel až v rákosinách pod kusem betonu. Byla to velká užovka podplamatá a po nálezu mrtvé //Zamenis situla//, s nadějí, že objevíme živou, jsem hada dost rychle nevyhodnotil jako cenný úlovek a místo toho mě napadlo, že by ji Jiří mohl jen vyfotit, což jí dalo dost času k útěku ještě dřív, než jsem stačil nápad vyřknout. Ale všude bylo dost jiného života, a tak zatímco Jiří už pomalu vařil, já jsem odskakoval od kamenů lekán obrovskými scolopendrami, rozplýval se nad roztomilými maličkými žabkami a se zájmem pozoroval kudlanky rodu //Mantis// i //Empusa// s jejich hrozivými loupeživými nohami, jak číhají na kořist, kterou se klidně mohlo stát některé z červenokřídlých sarančí, které poskakovaly okolo. Když jsem se vrátil k Jiřímu, abych vypávěl o setkání s obrovským samcem ještěrky balkánské, byl už oběd téměř hotov, a tak jsme zasedli ke stolu představovanému velkým kamenem, obklopeným kozami udusanou suchou půdou.
{{:expedice:recko-08:08_mg_9638.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_p9050576.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9640.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9641.jpg?225}}
Po nějaké době jsme si začali uvědomovat zvuk připomínající vzdálené hučení letadla. Na tom by nebylo nic až tak divného, u Kaloghrie jsme si zvykli na stíhačky i džípy plné vojáků s kulomety, kteří vyjížděli do okolí základny vzdálené několik kilometrů. Pak jsme se ovšem podívali nad sebe a došlo nám, že pravidelně se opakující hlasité šumění doprovází přelety kormoráních hejn, která mířila k jezeru z okolních oblastí. Bez jediného pohybu křídel plachtili zpoza kopce a nad hladinou vody vždy provedli několik akrobatických manévrů s vývrtkami a střemhlavými pády o kus níž pod své druhy. Další úsek cesty vedl přes zaschlé bahnité pole k nejzazšímu bodu zátoky, odkud se břeh stáčel k poloostrůvku, na který jsme měli namířeno. Kromě skokanů a ještěrek nás cestou provázel dudek, kteý se zjevil jako záhadný pták v dálce, ale nechal nás dojít dost blízko na to, abychom mohli obdivovat jeho nápadnou chocholku. Minuli jsme obrovské stádo koz hlídané asi dvacítkou pasteveckých psů a blížili se k našemu cíli.
{{:expedice:recko-08:09_p9050578.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050579.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050580.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9647.jpg?225}}
Když byl poloostrov vzdálen jen pár stovek metrů, ozvalo se štěkání dalších psů. Po chvíli se rozhrnula tráva a ven vyběhli tři malí hlídači se zvonečky, kteří se potulovali okolo a zřejmě patřili k lovecké chatě, ležící o kus dál. Jeden z nich nás předběhl a nepřestával štěkat, zatímco jsme stoupali na písčitý násep na výběžku souše, který měl být naší základnou. Jen co jsme vylezli nahoru, vyřítili se zpoza zrezivělého traktoru a hromady odpadků dva obyvatelé poloostrova, obrovský německý ovčák a druhý, podobně velký pes, kteří upřeným pohledem a zdviženými ocasy jasně dávali najevo, že se o své území odmítají s kýmkoli dělit. Zbývalo nám jediné - vydat se podél břehu jezera přes skály a kameny, usadit se na nějakém rovném místě na jinak strmém svahu a pokusit se najít cestu, kterou bychom pohodlně slezli k vodě. Ve spalujícím horku se nám podařilo nalézt stín osamoceného stromu na plošince stěží o šířce jedné karimatky. Přichystali jsme si improvizovaná lůžka zpevněná většími kameny a usnuli. Probudilo nás až slunce probleskující mezi konci větví stromu, jehož stín se už z většiny přesunul o značný kus dál. Jen neradi jsme vstali a začali se chystat na průzkum. Břeh byl v těchto místech tvořen střídavě holými skálami a malebnými plážemi, které byly namísto písku tvořeny miliony lastur drobných sladkovodních mlžů, které jsme nacházeli už pod kameny na protějším břehu, a to ve značné vzdálenosti od vody. Sedimenty byly široké přes 50 centimetrů a při pohledu z protějšího břehu tvořily nápadnou linii poukazující na šťastnější okamžiky v historii jezera. Prozkoumali jsme desítky metrů břehu a několikrát zahlédli něco, čemu jsme po včerejšku začali říkat "aktivně plovoucí klacky" a o kterých jsme si mysleli, že se za nimi skrývají námi tolik hledané vodní želvy. Vždycky se však jen zakývaly ve vlnách a zmizely pod vodou. Jen jeden se choval na tolik jinak, že bylo hned jasné, že spadá do zcela jiné kategorie. Byla to maličká užovka podplamatá, která, jakmile nás spatřila, rychle zmizela pod vodou. A na zpáteční cestě, když jsem obrátil kámen na břehu, čekala další. Nebo snad stejná. Vzali jsme ji k batohům, abychom ji vyfotili a po krátkém odpočinku se konečně vydali dál, protože ve stísněných podmínkách pod stromem nešlo déle setrvávat.
{{:expedice:recko-08:09_mg_9693.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_mg_9694.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_mg_9697.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_p9050581.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050585.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050587.jpg?200}}
Terén, ve kterém jsme se pohybovali, je v deníku charakterizován stručně slovem "Pálava". Po neúspěšném pokusu zdolat s krosnami na zádech strmou skálu jsme vylezli na kopec jinou cestou a šli jsme vzhůru mírným svahem porostlým vysokou, suchou trávou a rozptýlenými keři a stromy, mezi kterými přebíhaly obrovské ještěrky balkánské, právě jako běhají ty zelené na Děvíně. V polovině kopce jsme našli dokonalé místo pro založení tábora. Skupina stromů se skláněla do středu mírně zahloubené travnaté plošinky a tvořila tak dokonalý stín, pod kterým jsme se rozhodli strávit zbytek dne a noc. Tedy prozatím alespoň složit batohy a zbytek dne strávit průzkumem. Kolem leželo několik hromad kamení a skalek. Ideální místa pro ranní vyhřívání plazů, řekli jsme si. Při první procházce po okolí jsme objevili všudypřítomné stonohy, dva druhy kudlanek a štíra rodu //Mesobuthus//, všechny znepokojivě blízko místa, kde jsme chtěli stavět stan. Zatímco Jiří chystal večeři, hrabal jsem se ještě v kamenech za stromem, až jsem našel známý hvězdicovitý úkryt o šesti východech utkaný z pavoučích vláken, sídlo žlutě skvrnitého pavouka jménem //Uroctea durandi//, který bývá ve středomoří při obracení kamenů hojným úlovkem.
{{:expedice:recko-08:09_p9050588.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9656.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9657.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9658.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:08_mg_9668.jpg?225}}
Před setměním Jiří zatoužil prohlédnout si vysílač na vrcholu kopce, a tak jsme zavřeli stan a pobrali cennosti a svěřili naše zavazadla pod ochranu noci. Vykročili jsme vzhůru vybaveni baterkami a těšili se na noční lov na zpáteční cestě. A trochu snili o tom, že kopec bude k večeru plný nečekaných úlovků. Vysílač jel na naftový generátor, takže domluva v jeho blízkosti byla složitá. Vynahradil nám to však výhled na okolní krajinu, ve které bylo stále možné jasně rozeznat jezero a obrysy temných kopců, obklopujících zářící města. Od druhého vysílače jsme se vydali dolů s rozsvícenými baterkami. Pod kameny na vrcholu kopce jsme vyrušili několik velkých štírů a o kus níž se nám připletl do cesty zmatený samec kudlanky nábožné. Noční lov byl však završen další [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesher|želvou zelenavou]]. A přestože těmito tvory byl okupován téměř každý kout krajiny, do kterého jsme blíže nahlédli, vypátrat ji s baterkami v naprosté tmě podle neurčitého šustění trávy stálo za večerní výlet.
{{:expedice:recko-08:09_p9050590.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050597.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:09_p9050598.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:09_p9050601.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:09_p9050611.jpg?200}}
Místo na spaní bylo dokonalé. Daleko od veškerého ruchu, s výhledem na jezero a chráněné před větrem. Probudili jsme se tedy po klidné noci a nastal čas rozhodnout, jak naložíme s dalším dnem. Na severu se tyčilo několik kopců porostlých keři, podobných tomu našemu, jediným zalesněným místem byl svah nad hřbitovem. Napadlo nás tak sejít raději dolu do údolí a zkusit prozkoumat platanové háje kolem. Jiří zatím připravoval čaj a já jsem při návratu z obchůzky přistihl trojici želv, krmících se spadanými planými jablky nedaleko našeho stanu. Brzy jsme se vydali podruhé na průzkum jezerního břehu, ale nenašli nic než plovoucí klacky a kachní pírko, které z dálky imitovalo hlavu želvy ještě lépe, než sebeaktivněji plovoucí kus větve.
{{:expedice:recko-08:10_p9060613.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:10_p9060615.jpg?200}}
Rozloučili jsme se s táborem a vydali se dál. Cestou podél břehu jsme konečně po dlouhém snažení našli [[data:herpetofauna:druhy:sauria:lactri|ještěrku balkánskou]], kterou bylo možné chytit. Jediným úkrytem jí byl velký kámen na štěrkovém břehu, a tak pokaždé, když jsem ji vyhrabal, oběhla jej z druhé strany. Nebylo ale kam spěchat, a tak se situace několikrát opakovala a obtížná začala být až ve chvíli, kdy jsme společnými silami s velkou námahou těžký kámen odvalili, ale ještěrka pod ním zmizela ještě dřív, než jsme se kamene stačili pustit. Jedinou cestou tak zůstalo hrabání, které naštěstí nakonec bylo úspěšné. Velkého samce jsme konečně mohli vyfotit z detailu. Mnohem větší překvapení o chvíli dřív nebylo tak šťastné, tedy alespoň co se týče fotografií. Majestátní vzlet pelikána z rákosin jen několik metrů od nás nám nejprve nedovolil nic jiného než nehybně stát a obdivovat se jeho kráse. Pak už bylo pozdě na výměnu objektivu a pták těsně nad hladinou pokračoval doprostřed vodní plochy, kde byl pro fotoaparát jen o málo větší bílou tečkou, než jeho druh z Thessaloniki.
{{:expedice:recko-08:09_mg_9702.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:09_mg_9703.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_mg_9711.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:09_mg_9723.jpg?225}}
Koruny platanů na obzoru nás dovedly přes kamenité svahy a prašné cesty plné sarančí rodu //Acrida// na okraj olivových hájů k vyschlému korytu řeky. Stíny stromů v horkém řeckém dni opět prokázaly své anestetické účinky a my jsme se uložili k odpočinku, který nepozorovaně přešel do spánku. Když jsme se probudili, shledali jsme celé místo nešťastným, zarostlým a znečištěným, vhodným pouze k snědení oběda. Zkusili jsme tedy několik dalších míst, ale neuspokojily nás ani křovinaté svahy, ani okraje cest a nakonec ani kopec se hřbitovem, který byl plný stařenek v černém, účastnících se za zpěvu písní jakéhosi náboženského průvodu ke kapli. Ve městě bylo 40°C ve stínu. Celá vyprahlost a nehostinnost Makedonie se zkoncentrovala do oblasti, kde jsme strávili dva úspěšné dny, ale nastal čas stáhnout se do přívětivějších míst. Rozhodli jsme se déle nebloudit po okolí a raději zkusit poznat nové krajiny. Edessu. Ono město na skalní plošině, z jehož útrob padá vodopád do úrodné nížiny. Tak jsme u hřbitova povečeřeli, počkali až slunce klesne nízko nad obzor a vydali se na nádraží chytit večerní vlak na východ. V Edesse, jejíž jméno svádělo k záměně s Oděsou, nebo alespoň zkomolení na Eděsu, jsme se octli ve značně nepříhodnou dobu. Bylo po setmění a naší jedinou mapou byla stránka vytržená ze zahraničního průvodce. Nápad hledat místo ke spaní u vodopádu, který je jistě navštěvovanou turistickou atrakcí, v nás sice budil drobnou nedůvěru, ale byl uprostřed pětadvacetitisícového města, zdá se, docela rozumným. Opravdu jsme narazili na turistickou zónu s rušnými kavárnami a restauracemi, upravenými schůdky vedoucími podél vodopádů, lavičkami a vyhlídkami. Ale temnota pod nimi vypadala, jako by nám nastavovala otevřenou náruč. A tak, pod továrnou na konopí, odbočila naše dvoučlenná výprava do podchodu pod hydroelektrárenským potrubím a utábořila se na plošince v lese, obklopené kopřivami a netýkavkami, jako by vůbec nebyla několik desítek metrů od rušného města.
{{:expedice:recko-08:10_p9060619.jpg?200}}
Usnuli jsme před desátou hodinou. Brzy nám ale do snů vpadl přímo apokalyptický hluk, při kterém se stan otřásal a uši zaléhaly, takže na spánek nebylo ani pomyšlení - několik metrů vzdálená továrna na konopí byla také továrnou na noční život a začínající diskotéka měla být tím, co nám znepříjemní celou noc. Následující hodiny jsme strávili občasnými mikrospánky a každou další si říkali, že už musí být poslední. V jednu jsme si to přáli, ve dvě doufali, ve tři už s jistotou očekávali. Po čtvrté hodině se nám do myslí začala vkrádat smutná myšlenka, že celé peklo potrvá do východu slunce. A když tma začala řídnout zbloudilými paprsky slunce, chystajícího se k východu, začali opravdu hrát ploužáky. Slunce dávno vyšlo, ale my jsme stále leželi ve stanu, s krvavýma očima upřenýma na strop, na kterém se vlnily stíny okolních stromů. Probdělá noc naplní člověka podivnou energií, nebo možná otupělostí, díky které po zbytek dne necítí ani náznak únavy. Pomalu jsme dospívali k rozhodnutí vstát a začít balit stan, když se najednou za našimi hlavami ozvaly kroky a posléze hlas, promlouvající k nám. Celou noc jsme mysleli na to, že se možná ráno kolem nás budou vrávoravou chůzí navracet účastníci nočního veselí. Cikán s lopatou byl nakonec milým překvapením. Z jeho gest a úsměvu se dalo vyčíst přání dobrého rána a následovala ještě otázka, na kterou jsme bouhužel nedokázali odpovědět, vlastně jsme ani ničemu nerozumněli. Jen z náznaků se dalo tušit, že se shání po něčem malém, snad dětech, nebo psech, těžko odhadovat. Usmál se, vzal svou lopatu a zmizel v lese. Když jsme balili stan a vařili maté, málem jsme jedním z batohů zavalili obrovskou zelenou kudlanku //Iris oratoria//. Nikdy jsme takovou ještě neviděli, a tak se stala prvním fotografickým objektem toho dne. Kdybychom už tehdy věděli, o jaký druh se jedná, jistě bychom ji zkusili rozzlobit tak, aby ukázala pestře zbarvená druhá křídla. Tak jsme ji ale nechali po chvíli být a než jsme se vydali dál, obrátili jsme několik kamenů a získali jednoho štíra rodu //Euscorpius//.
{{:expedice:recko-08:11_p9070620.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_p9070622.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9733.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9738.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9739.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9741.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9770.jpg?225}}
Cestou do Arnissy jsme projížděli nad několika lákavými údolími, zarostlými nízkými lesy. Ani holé, kamenité vrcholky kopců nevypadaly nezajímavě. Když jsme už ale byli pod vodopádem a otevíral se nám výhled do široké roviny, bylo vhodnější pokračovat vstříc úrodným zahradám a sadům. Bez podrobné mapy jsme byli odsouzeni k bloudění spletí nezpevněných cestiček s broskvoněmi na jedné a kiwi na druhé straně. Naším cílem byla vesnice Rizari, v bludišti sadů jsme ale brzy ztratili jakékoli ponětí o správném směru, a tak jsme se usadili ve stínu a chvíli odpočívali, svlažujíce se zbytky zásob vody. Z nedalekého kostela se ozýval sborový zpěv, zatímco my jsme přemýšleli kam se vydat dál. Na GPS se naše pozice zobrazovala uprostřed šedé, neznámé plochy bez jakýchkoli terénních detailů. Vydali jsme se tedy k jedinému orientačnímu bodu - dvouproudové silnici protínající širokou rovinu pod Edessou. Šli jsme bez vody po rozpáleném asfaltu a doufali, že se co nejdříve objeví vesnice. Voda na nás čekala na blízké čerpací stanici, kus za mrtvým jezevcem, kterému spíše než tekutiny chyběl přechod pro chodce. Do Rizari zbývalo několik set metrů.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9751.jpg?225}}
Když jsme procházeli vesnicí, míjeli jsme neustále místní obyvatele, odnášející si odněkud krabičky zákusků. Brzy jsme zjistili, že všichni vychází z kostela, to už ale pozorovali spíše oni nás, protože jsme zjistili, že se kolem nachází hojnost ještěrek, odhodili jsme krosny a začali lovit. Vesnicí opět protékal potok usměrněný do čtyřbokého koryta táhnoucího se podél chodníku, stejně jako například v Tripi. Betonové stěny koryta, základy plotů ohraničujících předzahrádky a travou zarostlé okraje připojujících se vedlejších ulic byly domovem sympatických ještěrek, známých také z moravského Štramberka - [[data:herpetofauna:druhy:sauria:podmur|ještěrek zedních]] (//[[data:herpetofauna:druhy:sauria:podmur|Podarcis muralis]]//). Makedonské stařenky se po nás zvědavě ohlížely, zatímco jsme stále číhali na vhodné záběry a zapisovali zatím nález do GPS.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9754.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9758.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9759.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9761.jpg?225}}
S dojmy z nečekaného nálezu jsme odbočili z cesty a vydali se za vesnici k řece. Dostat se k vodě nebylo tak snadné, jak jsme doufali, a tak jsme pokračovali pěšinkou kolem sadů, až jsme narazili na místo, kde e dal strmý svah slézt. Bylo po poledni a k vodě nás hnala především vidina stinného místa, kde se dá vařit, jíst i odpočívat. Řeka byla mělká a přímo se nabízel její průzkum. Jiří se tak opět rozhodl věnovat vaření, zčásti však proto, že se ukázalo, že kromě vody je řeka místy plná také odpadu ze zahrad a nepříjemného bahna, a ani mě se tedy nakonec do průzkumu tolik nechtělo. Voda ale byla příjemně chladivá a výhody tak brzy převážily nad negativními dojmy. Vydal jsem se daleko po proudu a užíval si brodění širokým korytem, nad kterým se skláněly mohutné platany a nedovolovaly slunci proniknout na jediné místo na břehu. Kolem proplouvala hejna drobných rybek, z vysoké trávy občas vyskočil vyplašený skokan a zmizel pod hladinou. Došel jsem až do míst, kde strmý břeh ustupoval směrem k domům u cesty a mezi ním a řekou tak vznikl prostor využívaný jako zahrádka. Na hromádce suché trávy se vyhřívala velká ještěrka balkánská. Vydal jsem se za ní, abych ji vyfotil, ale zmizela v trávě a já jsem se dál do zahrady neodvážil.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9762.jpg?225}}
Kus proti proudu od našeho stanoviště, když jsem se vrátil k jídlu a jen tak obcházel nejbližší okolí, jsem vyplašil velkou, tmavě šedou volavku. Ta na nás čekala pod mostem, po kterém jsme se za nějakou dobu vraceli do vesnice. Vrátili jsme se na doslech hukotu vodopádů a stoupali do mírného kopce k Edesse, abychom mohli pokračovat v našem improvizovaném objevování Makedonie, které začalo odjezdem z Arnissy, v níž jsme podle původního plánu zamýšleli zůstat až do konce expedice. Skály pod městem, prořezávané proudy hučících potůčků, lesy rostoucí v celoroční hojnosti chladivé vody, byly životem oplývajícím místem, které nás přilákalo zpět z krátkého výletu do údolí. Procházeli jsme pěšinky odbočující k zahradám a potkávali ještěrky balkánské různého pohlaví i velikosti, až jsme se zastavili kus nad naším nočním táborem, abychom si odpočinuli a porozhlédli se po hadech mezi kameny kolem prostranství na parkování.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9779.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9781.jpg?100}}
Prodíral jsem se bambusovými porosty a několikrát vyplašil obrovský hmyz, který třepotavě poodlétl o několik metrů dál, aby svým krycím zbarvením splynul s písčitou půdou nebo uschlými listy. Vrátil jsem se k Jiřímu pro kšiltovku, která je k tomuto účelu vhodnou společnicí, a vydal se s ní na lov. Ukázalo se, že oním hmyzem jsou velké saranče. Vlastně většinou, protože při jedné obchůzce jsem narazil na stejně velkou kobylku. Ulovená saranše však jako fotografický objekt postačila. Navíc jsem se vyhnul prodírání trnitou vegetací, kterým by byla provázena jakákoli snaha o vyhnání kobylky z jejího bezpečného úkrytu mezi bodláky. Ještě jedno překvapení na nás však čekalo. Naše loviště totiž bylo také lovištěm největších dravců hmyzí říše, se kterými jsme se zde mohli setkat - kudlanek //Iris//. Samice mě zlověstně pozorovaly kdykoli jsem se proplížil kolem jejich bodláku a otáčely hlavičky na pohyblivém krku kam jen to šlo, aby žádný můj pohyb neunikl jejich pozornosti. Stejně si mě prohlížely, když jsem se o kus dál věnoval fotografování o něco drobnějšího samce.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9784.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9788.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_p9070626.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_p9070630.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_p9070631.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_p9070635.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:11_p9070639.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_p9070640.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:11_p9070642.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_p9070643.jpg?112}}
Bezobratlé zpestření už nemohlo trvat o mnoho déle. Pobrali jsme zavazadla a vydali se vystoupat schody vedoucí podél vodopádů. Zatím jsme, konečně za denního světla, obdivovali mohutné proudy vody padající v několika kaskádách až do elektrárenské nádrže. Na jedné z nejvýše položených odpočinkových teras jsme se usadili, protože jsme měli v plánu navštívit zdejší. Jiří toužil objevovat podzemí v okolí města, ale na turistických informacích jsme se mnoho nedověděli, a tak nám musela stačit prohlídka třicet metrů dlouhé chodby s větším prostorem na konci za €0,50. Naštěstí jsem se mohl potěšit pohledem na dva odpočívající vrápence. Jiří se nakonec spokojil s vyprávěním, protože sám si jich bohužel nevšiml a po mně se už nechtěl vracet zpátky.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9793.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:10_mg_9795.jpg?100}}
Svěže zelené lesy pod vodopádem a rozmanité porosty na kopcích okolo Edessy nás ještě neměly propustit. Bylo pozdní odpoledne a slunce už tolik nepálilo. Míjeli jsme zeď hřbitova a mířili opět do šedých míst naší GPS, do prašných cest klikatících se třešňovými a broskvovými sady. Do Edessy, města vodopádů, přece musí přitékat nějaká řeka. Šli jsme podle vzpomínek na jakousi zjednodušenou turistickou mapku, na které se jen stěží daly vytušit světové strany. V dálce jsme ale viděli koruny platanů, které nás brzy přivedly k vyschlému korytu. Skoro bychom si mohli začít myslet, že obyvatelé Edessy nechávají přes léto doma puštěnou vodu, aby napájeli vodopády pro turisty. Slunce ale už tolik nepálilo, a tak jsme po rozumném zvážení museli uznat, že jsme zvolili špatný směr. Tedy pokud jde o dravou řeku, kterou jsme si celou dobu představovali. Ale platany nad korytem, ovocné stromy v sadech a zelené kopce před námi nevypadaly o mnoho hůř. Vzpomněl jsem si na prodavače ovoce na cestě z Rizari, nešťastného z neznalosti jiného jazyka než mateřského, podle jehož gest a málo srozumitelných řeckých slov byla právě Makedonie nejkrásnější částí Řecka. Snad aby tomu dodal na pravdě, věnoval nám sáček plný ovoce, který jsme téměř snědli už někdy před kudlankami, ale stále nám zbývaly dva kousky na večeři.
{{:expedice:recko-08:10_mg_9776.jpg?225}}
A právě poslední jídlo dne se stále naléhavěji zmocňovalo našich myšlenek. A tak, když jsme objevili nejkrásnější místo našeho Řecka, rozhodli jsme se postavit tábor a odpočinout si po náročném dni. Došli jsme totiž k místu. kde se veškeré naše zklamání rozplynulo a zaplavila nás radost z nadcházející hojnosti úlovků, k tůňce, do které přitékal nepatrný pramínek vody, aby v příštích několika metrech zmizela pod kameny a vsákla se do půdy. Tak tedy končilo, alespoň vzhledem k našemu postupu proti proudu, vyschlé koryto a začínala proudící říčka, která naplňovala tůňku v místě, kde se koryto křížilo s polní cestou. Začala poslední část cesty, která měla splnit předpovědi prodavače ovoce a vyprovodit nás z Makedonie dojmy přinejmenším srovnatelnými s jinými místy, která jsme poznali. Slunce už se ukrylo za kopce, takže nezbývalo mnoho času na lov. Postavili jsme stan a vydali se k tůňce, u které jsme hned při příchodu odchytili další z domova známý druh, [[data:herpetofauna:druhy:anura:randal|skokana štíhlého]] (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:randal|Rana dalmatina]]//). Nabízelo se nám získání vhodných ilustračních fotografií, srovnávajících našeho skokana se [[data:herpetofauna:druhy:anura:rangra|skokanem řeckým]], kterými bychom se mohli těšit po návratu domů. Tůňka byla plná pulců a za ní probublával živý potůček tvořící další a další tůňky. Vstoupil jsem do chladivé vody a brodil se dál proti proudu, až jsem po chvíli skutečně vyplašil skokana řeckého, zřejmě žábu, kterou jsme vyplašili už svým příchodem, ale naši pozornost tehdy upoutal právě příbuzný skokan štíhlý. Naneštěstí nám už světelné podmínky nedovolily úlovky fotografovat, a tak jsme se začali věnovat přípravám večeře.
{{:expedice:recko-08:11_mg_9813.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9815.jpg?225}}
Kolem se ozývaly hlasy ptáků a bublání potůčku, mísící se se syčivým zvukem hořícího plynu našeho vařiče. A odevšad z lesa přicházelo tajemné šustění spadaného listí, které se neustále přibližovalo. Jak přicházela noc, rozhodli jsme se neznámé zvuky prozkoumat a vydali se do tmy. A stačilo jen několik kroků, abychom odhalili původce. Narazili jsme na několik krabů, které v lese zřejmě zastihl den a teď se vraceli zpět do svých nor. Pozorovali nás s roztaženými klepety a opatrnými úkroky do strany se snažili vyhnout nebezpečí, kterého se z naší strany obávali. Vrátili jsme se ke stanu umýt nádobí. Neopatrným přeběhnutím okolo velkého platanu, stojícího u vchodu našeho příbytku, se mi podařilo podráždit sršní hlídku, která v počtu asi pěti hluboce bzučících stíhačů vyrazila odradit nepřítele kolonie. Vyběhnul jsem do protějšího svahu a oklikou se pomalu vrátil do stanu. Měkká opadanka, zpěv kobylek a sršní hnízdo v pozici "k Ivanovi zády" zaručovaly tentokrát ničím nerušenou noc.
{{:expedice:recko-08:11_mg_9821.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9823.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9824.jpg?225}}
Ráno jsme tůňku zanechali jejímu osudu i se všemi kraby, znakoplavkami, bruslařkami a drobnými rybkami. Vykročili jsme vzhůru a několikrát cestou překračovali potůček, který mezitím nabíral na síle, až jsme došli k místu, kde se do něj vléval drobnější přítok. Dál jsme se vydali právě proti jeho toku, ač by se to mohlo zdát jako nerozumné, zvláště když se ukázalo, že oproti hlavnímu toku ten náš vlastně ani neteče a vody v tůňkách výše, zdá se, ubývá. A najednou, při překračování dalšího brodu, byl pode mnou plaz, jehož jméno padlo každý den minimálně jednou a bez jehož nalezení v Řecku by naše dojmy z cesty byly, vyjádřeno přesně, čtyřpětinové - tedy pokud jde o želvy. Pod kamenem v bahně se krčila poměrně velká //[[data:herpetofauna:druhy:chelonia:mauriv|Mauremys rivulata]]// ([[data:herpetofauna:druhy:chelonia:mauriv|želva tmavobřichá]]), sympatické zvíře s plochým krunýřem a dlouhými drápy, v ohrožení ale vylučující rybinou páchnoucí sekret, který dlouho utkví v paměti. Fotografováním jsme opět strávili více než bylo milé, a to kvůli obvyklému želvímu zlozvyku ukrýt se do krunýře a čekat, až fotograf odejde.
{{:expedice:recko-08:11_mg_9829.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:12_p9080645.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:12_p9080650.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:12_p9080651.jpg?200}}
Mezitím se slunce vyhouplo do nadhlavníku a začalo pálit tím známým řeckým způsobem. Plazi byli opět ve výhodě a jejich české pojmenování se v tu chvíli hodilo spíše na nás. Nicméně stoupali jsme stále dál, daleko od vody, a vystoupali až k dalším ovocným sadům, hojně zavlažovaným z potrubí na okraji cesty. S vidinou dalšího výstupu do výšek, kde jsou platany nahrazeny jen nízkými duby nás přemohl nápad v nejlepším přestat a vydali jsme se dolů. Zbývaly nám dva dny, a ty jsme se rozhodli strávit na nějakém jiném místě a opustit tak Edessu jen s nejlepšími vzpomínkami, nezastíněnými blouděním v nesnesitelném vedru.
{{:expedice:recko-08:11_mg_9839.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9840.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9841.jpg?100}}
Z cesty nás svedla stinná vedlejší pěšinka lemovaná zavlažovacím kanálem s průzračnou vodou, kde události opět nabraly rychlý spád. Pod nohama se mi prohnalo 50 centimetrů rychlého hada a sklouzlo po svahu do lesa. Vysokou setrvačnost mé krosny jsem využil k získání rychlosti jejím odvržením a střemhlav se vrhl za ním. Sklouznul jsem po svahu několik metrů, ale had mezitím zmizel neznámo kam. Byl štíhlý, hnědavý a s jasně kýlnatými šupinami. Raději ani nemyslet na to, co mi právě uteklo, ne-li mezi prsty, pak alespoň mezi nohama. Smutně jsem se posadil na krosnu a opíjel se alespoň vodou z lahve. Nechali jsme krosny ležet. Jiří se vydal dál podél kanálu s vysílačkou, já jsem se stále nedokázal zbavit pocitu selhání a pobíhal okolo v soustředných kruzích ve snaze hada znovu nalézt. Za chvíli se z vysílačky ozvalo Jiřího volání a já jsem opět vyrazil za hadem. Běžel jsem asi 200 metrů přes kaluže a pichlavé sítiny, až jsem našel Jiřího na rozcestí, jak stojí nad hromadou spadaného listí a ukazuje na místo, kde se do ní had prohrabal. Svěřil jsem mu tedy ''hakku'' a postavil se na druhou stranu. A Jiří se dal do hrabání jistou rukou znalou cíle. Had vyrazil po chvíli, spíš drobné hádě, a já jsem tentokrát neváhal a chytil ho uprostřed těla. V takových chvílích člověk děkuje za to, že zmije jsou tlusté a pomalé, a může tak ostatní hady chytat zbrkle a neopatrně. Hadova hlavička se mihla vzduchem a kůží mi projely ostré zoubky. Zabolelo to, sevření ruky povolilo a had se vysmekl. Jednou, podruhé, potřetí. Na čtvrtý pokus jsem už kousnutí tolik čekal, že mé odhodlání jen posílilo a malého [[data:hadi:druhy:colubridae:malpolon_insignitus|šírohlavce východního]] (//[[data:hadi:druhy:colubridae:malpolon_insignitus|Malpolon insignitus]]//) jsem už nepustil. Bylo to splnění téměř dětského snu. Už na základní škole někdy v osmé třídě jsem si založil e-mailovou adresu malpolon[at]seznam.cz. V prvním španělsku jsem viděl jen kus mrtvého šírohlavce a toužil po živém. Podruhé nám velký šírohlavec unikl jen o vlásek na náhorní plošině Montgó v País Valencià. A druhý před asi dvaceti minutami u cesty. A teď jsem ho konečně držel, mládě, ale už s hrozivě zamračeným pohledem hodným jeho druhu a s pestrou kresbou na hlavě a na spodní straně krku.
{{:expedice:recko-08:12_p9080657.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:12_p9080658.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9844.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9850.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9853.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:12_p9080662.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:12_p9080664.jpg?200}}
Jiří dofotil, ale já jsem se s hadem nemohl rozloučit. Nakonec jsem pořídil několik snímků vlastním foťákem a propustil jej na svobodu. Edessa. Jak štědrá k nám byla. Odebrali jsme se do stínu (platanů), nabrali vodu z pramene a uvařili oběd. Odpočinuli jsme si od vedra nad broskvovým sadem a sestoupili dolů k potůčku. Zdejší hojnosti bylo třeba si přece jen ještě užít. Zahrabali jsme krosny pod větve a obuli sandály a vydali se do hustě zarostlého koryta s hlubokými tůněmi, říše krabů, kteří rozvážně kráčeli po březích i pod hladinou a střežili svá území. Konečně jsme také narazili na živou [[data:herpetofauna:druhy:anura:bufbuf|ropuchu]] (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:bufbuf|Bufo bufo]]//), zamyšleně sedící na kameni nad hlubokou tůní jako zakletá princezna. Naše cesta skončila po stovkách metrů u metr a půl hluboké nádrže vyhloubené ve strmých březích, kterou už se nám nechtělo překračovat.
{{:expedice:recko-08:11_mg_9855.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:12_p9080667.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9857.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9860.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9862.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9864.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9865.jpg?225}}
Stejně nás čekaly ještě prohřáté tůňky se skokany řeckými. První, kterou jsme cestou překračovali, byla plná pulců těsně před metamorfózou a zčásti už i malých žabek, nad kterými bděl dospělý [[data:herpetofauna:druhy:anura:pelkur|skokan balkánský]] (//[[data:herpetofauna:druhy:anura:pelkur|Pellophylax kurtmuelleri]]//). A konečně v naší tůňce na nás čekal [[data:herpetofauna:druhy:anura:rangra|skokan řecký]], snad aby se rozloučil.
{{:expedice:recko-08:11_mg_9872.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9873.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:12_p9080668.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9882.jpg?225}} {{:expedice:recko-08:11_mg_9884.jpg?225}}
Mezitím jsme totiž zvolili další cíl. Jak už bylo zvykem, na mapě jsme hledali modrou a nalezli přehradu u města Veria. Zároveň tím bylo rozhodnuto o poslední kulturní zastávce - tedy z možností Pella, rodiště Alexandrovo, a Vergina, hrobka Filipova, zvítězila Vergina, ležící u železniční trasy nedaleko za Verií. Prošli jsme pod železničním mostem, z něhož jsme poprvé obdivovali zelené údolí, a zamířili na vlakové nádraží, které nás odvezlo vstříc našemu poslednímu dobrodružství. Na nádraží ve Verii jsme vystoupili po osmé hodině, právě když nám ujížděl poslední autobus do města. Záhy se setmělo a my jsme byli odsouzeni jít dál pěšky. Veria se navíc ukázala být značně nehostinným městem, a tak jsme se vydali směrem k místu, kde jsme tušili přehradu. Opět jsme ale trpěli nedostatky našich map a pomalu postupovali po rušné silnici v naprosté tmě neznámo kam. Jiřího ke všemu postihl úpal, kterého jsem si já užil cestou ze Sparti, a tak bylo vhodné uložit se ke spánku co nejdřív. Našli jsme travnaté prostranství uprostřed jakési výpusti z betonové nádrže, v níž se brala voda kdoví odkud - o poloze přehrady už jsme neměli nejmenší představu. Za hlasitého hučení mohutného proudu vody jsme stěží usnuli. K našemu velice milému překvapení jsme ráno zjistili, že asi dvacet metrů za námi začíná vesnice Agia Varvara. A k tomu jsme brzy zjistili, že, jak jsme doufali, leží na břehu nádrže. Spěchali jsme k vodě jako karavana k oáze na obzoru a složili se na lavičky mezi vojenskou základnou a obrovským, úplně prázdným kempem. Voda byla jako nebe, čistá, bez mráčku. Na dno bylo vidět pod malým úhlem skoro až doprostřed přehrady, kolem zpívaly žluvy a poletovali kormoráni. Šli jsme podél břehu najít si svoji pláž. Cíl byl zřejmý - převléct se do plavek a lehnout si k vodě, poprvé si užívat horkého slunce, odpočívat, koupat se a potápět. Po dvoutýdenním hledání jsme konečně našli čistou vodu ke koupání a bylo jasné, že vše se teď bude točit kolem ní. Cesta byla střežena betonovými pevnostmi na špičatých skalách a křižována stopami želv, které tudy ráno procházely. Brzy jsme odbočili dolů a usadili se pod skupinou platanů na rozlehlém prostranství těsně nad vodou. Postavili jsme stan, vytáhli vařič, namočili nejšpinavější oblečení a vše dali sušit na blízké keře. Voda byla klidná a příjemně chladivá, a tak netrvalo dlouho a skočil jsem do ní, abych si zaplaval. Konečně jsem mohl vytáhnout i potápěčské brýle. Kamenité dno bylo plné krabů, do vodního sloupce se občas vydávali blešivci, které jsem přímo přítomen v jejich prostředí pozoroval vlastně poprvé. Celkový obraz doplňovaly ještě slávičky a vodní plži spolu s ledňáčkem poletujícím podél břehu.
{{:expedice:recko-08:12_mg_9886.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:13_p9090669.jpg?200}}
Když jsem vylezl na břeh, Jiří už plaval doprostřed vody a užíval si příjemného osvěžení. Pozoroval jsem, jak mi stále vyšší vlnky smáčí špičky prstů, když jsem si všiml Jiřího, jak bojuje s proudem patnáct metrů od břehu a pomalu je unášen do blízké zátočiny. Nakonec se vyrval dravému živlu a rozdýchával se na kameni na břehu, zatímco se údolím valila voda čeřící hladinu doposud klidnou jako zrcadlo. V tu chvíli jsme si uvědomili souvislosti. Tři přehrady na mapě, z nichž naše byla zdaleka nejmenší a poslední, tvořily soustavu přečerpávací vodní elektrárny. A Jiří si vyzkoušel napouštění vyrovnávací nádrže na vlastní kůži. Vše bylo ale ještě smutnější. Za necelé 2 hodiny už nebylo ani stopy po štěrkové pláži, a tak jsme se museli slunit v sedě. Náhlý vzestup hladiny o víc než metr nejspíš vzbudil ve skokanech z nedaleké zátoky dojem jarního tání a ti se tak dali do sborového zpěvu. Zklamán z vývoje plochy naší pláže jsem vylezl ke stanu, vzal foťák a vydal se za nimi do zaplaveného lesíka kolem přitékajícího potůčku. Nakonec jediného ale viděl Jiří, který zůstal na místě. Oba jsme se ještě jednou potopili. Krabi byli obrovští. Za normálních okolností by v nás budili chutě na korýší maso, ale během naší cesty jsme si k těmto tvorům vybudovali jistý osobní vztah.
{{:expedice:recko-08:13_p9090673.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:13_p9090674.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:13_p9090676.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:13_p9090679.jpg?200}}
Náš pobyt u přehrady měl opravdu spíše charakter rekreace. Výpravy jsme podnikali jen za fíky a granátovými jablky (bohužel nezralými) a spokojili se jen s pozorováním rušné mravenčí dálnice nebo bujné pobřežní vegetace. Jediná výprava za hady do suťového pole nebyla úspěšná, a tak jsme počkali do setmění, abychom se naposledy stali svědky nočního putování velkých krabů. Zpráva o našem příchodu se roznesla po údolí a sešli se krabi z celého kraje, aby se na nás ještě stihli podívat. Smutně mávali klepety, když zjistili, že další den odjíždíme. A tak, svlaženi nočním ponorem s rybkami a blešivci s lesklýma očima, usnuli jsme na dalším nejkrásnějším místě Řecka.
{{:expedice:recko-08:13_mg_9890.jpg?100}} {{:expedice:recko-08:13_p9090683.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:13_p9090688.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:13_p9090689.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:13_p9090690.jpg?200}}
Naše první ranní kroky Vedly opět do vody. Tolik se nám nechtělo ji opouštět. Několikrát jsme se ponořili do ledové přehrady, přes noc opět upuštěné, než jsme sbalili věci a vydali se na náš poslední pochod. Po ranním osvěžení jsme se cítili jako znovuzrození, a tak jsme rychle zvládli 7 kilometrů do slavné Verginy, abychom vstoupili do nitra mohyly skrývající hrobku krále Filipa II., Alexandrova otce. Umytí vodou makedonských řek jsme sestoupili nahlédnout do slavné historie a po dvou týdnech jsme si skoro nepřipadali, že něco opouštíme.
{{:expedice:recko-08:14_p9100693.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:13_p9090682.jpg?112}} {{:expedice:recko-08:14_p9100696.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:14_p9100697.jpg?200}} {{:expedice:recko-08:13_mg_9892.jpg?225}}
Ještě u oběda jsme chytali obrovské kudlanky, zlatohlávky a //Scolopendry//, pozorovali další [[data:herpetofauna:druhy:chelonia:tesher|želvy zelenavé]], abychom za pár hodin se stejným pocitem ze všech skvělých zážitků seděli v Soluni ve staré známé ulici Giannitson, č.p. 23, a pojídali ''náš'' gyros. Naposledy jsme viděli noční ruch velkoměsta a dýchali řecký vzduch. Ale do letadla jsme si odnesli všechny obrázky a zápisky, a nejen v paměti fotoaparátů a v cestovním deníku, ale také ve vzpomínkách. Ve vzpomínkách na krásy rozmanité přírody země tolik bohaté i v jiných ohledech. ---- ''Publikováno //27.02.2009//''